Radši víc než míň aneb Babička

Všechno je to o životních prioritách. Můj zaměstnavatel, když jsem mu oznámila, že jsem těhotná, prohlásil, že jsem "udělala rozhodnutí o životním stylu". Ani netušil, jakou měl pravdu...
S dnešními zkušenostmi je moje osobní volba jednoznačná - přijmu tolik dětí, kolik se jich podaří, budu radši mít o pár dětí víc než míň. Ale má to asi co dělat s tím, že naše rodina funguje a je velká - ve smyslu rodinných pevných až matriarchálních vazeb (ve smyslu Babičky, pozn. na vysvětlenou). Vím, že moje holčička i případné další děti budou vyrůstat se svými bratranci a sestřenicemi, v každodenním kontaktu s babičkou a tetami a strýci, budou mít odkoukané generační vazby a hned několik modelů partnerského chování.
Na "našich" dětech je to vidět - nejsou ostýchavé ani v dětském, ani v dospělém kolektivu a jsou mnohem tolerantnější a vstřícnější jeden ke druhému, než co běžně vídáme na hřištích. Učí se navzájem (tedy, hlavně lumpárny) a mají se rádi. Hlavně chtějí být spolu a dělat věci společně.
Trochu to u nás vypadá jako v Babiččině údolí, určitě by se daly symbolicky rodinnými členy obsadit mnohé postavy z románu(až na Viktorku, aspoň zatím...) a zatím je to taky relativně idyla. A ta je jednoznačně určená tím, že máme všichni rádi děti.

Nemyslím si, že by mít hodně dětí znamenalo nutnost hodně se obětovat, naopak, mám zkušenost z toho, že se vyplatí vtáhnout děti do již vytvořeného světa rodičů - děti to ohromně obohatí na vývoji a ve vztazích k jiným lidem a rodiče to také vnímají jako obohacení života o další dimenzi...