Ještě jedno miminko

Vzpomínám si, že mi maminka často volala s novinkami, kdo všechno z okolí čeká maličké, a tak nějak doufala, že já jí potvrdím, že my taky. Po několikaměsíčním čekání Honza přišel. Říkali jsme mu Alžebta a zprávu o něm přivítali rodiče s nepopsatelnou radostí a dojetím.

Matýsek přišel jako překvapení v době, kdy Honzovi bylo teprve devět měsíců. Oba jsme si přáli velkou rodinu, jen nás na okamžik možná trochu zaskočilo, s jakou rychlostí se nase přání vyplňuje. Každopádně jsme ale měli radost a miminko zase dostalo jmeno Alžběta. Zprávu o druhém vnoučeti přivítali rodice s trochu odlišnými reakcemi. Ano, byla v tom radost, ale taky dost obav, jak to všechno zvládneme.

A pak jsme začali mluvit o třetím a slyšeli jsme, že by bylo rozumnější počkat. Terezka přišla plánovaně krátce před Matýskovými druhými narozeninami. Kdyz jsme se dozvěděli, že naše třetí miminko je holka, babičky byly nadšené ( v růžovém je přece mnohem větší výběr). Skutečnost je, že Terezka si všechny koupila. Vlastně každé z dětí si prarodiče něčím koupilo. Honza svojí rozvážností a mudrlantstvím, Matýsek šibalstvím a bezelstností, Terezka copánky a svým neustálým tancováním… Neumím si představit, že by některé vnouče prarodiče nepřijali.

Vždycky jsme měli štěstí na přátele s velikými rodinami. Neuplyne půl roku, aby se v našem okolí nenarodilo miminko. Mám dojem, že i naše děti to do sebe nasákly. Vzpomínám si, jak jsem jedno deštivé odpoledne před dvěma lety uklízela do krabic oblečení, ze kterého Terezka už vyrostla, a Honza s úplnou samozřejmostí poznamenal, že to bude schované pro to další miminko. Přišlo mu to jako něco naprosto logického a přirozeného, že další miminko přijde. Dokonce vybral i jméno - Katie, že prý by bylo hezké, kdyby Terezka měla sestru.

Letos o velikonocích jsem se stala kmotrou a Pavel kmotrem malého chlapečka. Rocko se narodil svým rodičům jako čtvrté plánované dítě v pěti letech. Možná je těžké tomu uvěřit. Bridget je ale typická holka do nepohody; jestli někdo zvládne s přehledem výchovu několika malých dětí najednou, tak je to právě ona. Sama pochází ze sedmi dětí, a spolu s manželem se netají s tím, že by si přáli mít dětí víc. Po křtinách jsme se na oslavě sešli s jejími sourozenci a jejich rodinami a nemohla jsem si nevšimnout, jak hezké vztahy mezi sebou mají. Odpůrci velkých rodin tvrdí, že děti jsou tak poznamenané finančním nedostakem a nedostakem individuální péče, že se pak v dospělosti vrhají do druhého extrému a mají jen jedno nebo žádné dítě. Já jsem měla naopak štěstí potkat hodně lidí, které dětství prožité ve velké rodině ovlivnilo tak, že dnes sami velikou rodinu mají. Bridgetina rodina je jednou z nich. Její maminka říká s úsměvem, že má už dneska tolik vnoučat, že se jí pletou jejich jména. A je při tom vidět, jakou z nich má radost.

My s Pavlem jsme se o čtvrtém miminku něco namluvili a napřemýšeli. Byli jsme oba ve fázi "bylo by to hezké, ALE…". To ALE byly finance. Ta doba, kdy jsme se rozhodovali o třetím a o čtvrtém byla pro mě užitečná. Dřív jsem moc nerozuměla novomanželům, kteří tvrdili, že teď si ještě dítě nemohou dovolit. Říkala jsem si, že na jednu postýlku se vždycky někde místo najde. A pak jsem se ocitla sama v situaci, kdy jsem o tom pochybovala, a nehrálo roli, jestli to byla postýlka první nebo čtvrtá. A navíc teď z vlastní zkušenosti vím, že to zdaleka není jen postýlka. Vím, kolik stojí hodiny klavíru, knížky, zimní oblečení a patnáct litrů mléka týdně. Na druhé straně vím, jak se to všechno stonásobně vrací zpátky. Že děti náš vztah obohatily natolik, že to nejde ani popsat ani vyčíslit.

Zvláštní je, že nemusíte lidem nic vysvětlovat, když si přejete mít první dítě. Je to logické, každý vám tu radost přeje. Trošku podobné je to s druhým, když ale začnete mluvit o třetím, můžete se setkat s rozpačitými pohledy. Jak ale někomu vysvětlit, že si vážně přejete čtvrté a nebo dokonce i páté? Říkám si, proč by x-té chtěné a milované miminko v řadě nemělo být přijímané od okolí se stejnou radostí jako to první? Jedna moje kamarádka říkala, že to měla trochu snazší, protože její první čtyři byli kluci a tak když oznamovala, že čeká páté, každý jí přál, aby to tentokrát byla holčička. Holčička to skutečně byla, ale za dva roky čekali šesté a to se setkali s velikým nepochopením. Proč další, když už tu holku mají? A bylo prý hodně težké vysvětlovat, že jim nezáleželo na tom, jestli mají kluka nebo holku, že si zkrátka přáli další dítě.

Ne, rozhodně nechci tvrdit, že čím více dětí, tím lépe. Spíše jsem chtěla říct, že takzvaný ideál - jeden chlapeček a jedna holčička - nemusí být ideálem pro všechny. A ještě víc jsem chtěla říct, že počet dětí je jen a jen rozhodnutí oné dvojice a nepřísluší je soudit za jejich jedno, deset a nebo žadné dítě.

Takže po dlouhatánském úvodu musím napsat to hlavní. Je nás šest. Katie přišla jako překvapení v době, kdy jsme si čtvrté přáli, ale neměli jsme odvahu. Věříme tomu, že jsme ji nedostali bez důvodu. Kdyz jsem o ní říkala kamarádce, usmála se a řekla:"Jak to myslíš - překvapení? Ja bych spíš řekla, ze Pán Bůh ma docela dobrý smysl pro humor. Vždyť vy jste si oba to čtvrté přáli."

Setkali jsme se zatím jen s hezkými reakcemi okolí - od radostného zavýsknutí, přes bezeslovné objetí až po trochu dojetí v očích. Přiznám se ale, že jsme si vybírali, s kým se o tu radost v prvních týdnech podělit.

Fotogafii z velikonočních křtin jsem si vystavila nad pracovní stůl. To aby se mi lépe věřilo tomu, že v lednu zase budu chovat miminko.