Re: Skutečnost je úplně jiná

Mluvíš mi z duše. Splácíme hypotéku a když bylo malému čtrnáct měsíců, nabídl mi můj zaměstnavatel práci na zkrácený úvazek. Každý den chodím do práce na čtyři hodiny. Synáčkovi bude teď 18 měsíců, takže to je teprve krátce. Řešíme hlídání tak, že se o něj střídají moji rodiče, a jednou v týdnu jezdí k babičce č. 2 (ke tchýni). Není to vůbec jednoduchý, a s ohledem na mé rodiče se docela těším, až bude moct jednou do školky - jesle u nás nejsou (hlídají hrozně rádi, ale oba ještě chodí do práce...jejich den vypadá tak, že s malým tráví dopoledne, a pak jdou do práce na odpolední, naštěstí mají "protisměny"). A kdyby byly, věřím, že v těch dvou letech bych je možná i občas využila... Samozřejmě jsem nejklidnější, když je mrňousek doma s našima. Ale i tak mi to docela často rve srdce, když ráno odcházím. O tom, když ho předávám tchýni, ani nemluvě. Ale je to spokojený zdravý a naprosto nekonfliktní dítě. Takže já jsem případ maminky, která prostě do práce musela. Mít stovku na den není zrovna med....
A jak píšeš... hrozně mě bolí, když mi někdo z těch maminek, šťastnějších, řekne: "Teda ty jsi macecha...", nebo když se doslechnu, že jsem dala přednost "kariéře" před svým dítětem. To fakt zabolí... Ale učím se pouštět některé věci jedním uchem dovnitř a druhým ven - jen to někdy nejde.