Re: Skutečnost je úplně jiná

To jste měla aspoň zázemí. Mně se rodiče zabili při autonehodě, když mi bylo 14 let. Tchyně bydlela 120 km daleko. Když jsem byla na mateřské, ruplo manželovi v kouli, způsobil nehodu pod vlivem alkoholu a šel na 11 měsíců do basy. Já měla 3-měsíční mimino a byla jsem na to sama, později - když skončila mateřská, jsem byla i bez peněz. Sociální dávky byly k smíchu, stačily sotva na přežití. Oblečení na dítě, botičky i nějaké hračky, mi daly sousedky po svých dětech, naštěstí jsme měli zahrádku, takže byla zelenina, králíci, slepice a kachny, takže jsme jídlo téměř nekupovali. když se manžel vrátil z basy, začal neskutečně frajeřit, takže jsem se rozvedla. Při rozvodu si manžel vymínil soudní dohled nad dítětem, že jsem špatná matka a nestarám se o dítě. Když mně navštívila pracovnice ze sociálky, bylo to jen buzerace, takže to skončilo tak, že jsem ji vyhodila. Bodejť by ne. Nelíbilo se jí třeba, že dítě má k večeři doma upečenou bábovku s kakaem, že má ve své knihovničce jen 10 knížek (ale jaksi přehlédla, že si je půjčuje v knihovně v počtu tak 350 za rok a že od dvou let suverénně vyhrává titul pilného čtenáře. Na kuopi knížek jsem neměla peníze a ani místo). Přitom její vlastní děti hlídala babička a k večeři jim namazala chleba s máslem. Když to z ní vylezlo, zařvala jsem jako tur, nelenila a druhý den jsem zjezdila vedoucího odboru péče o děti s tím, že jestli mně chtějí buzerovat, ať mi pomůžou najít práci a pak že se budeme bavit o dalším. Nejsem fúrie, ale nakrkli mně tak, že jsem vzteky neviděla. Ona dáma nebyla o nic lepší máma než já, jenže na rozdíl ode mne se nerozváděla.
Jo, legrace to nebyla, ale dneska je dítko dospělé a já jsem na něj hrdá.