Re: Možná se ptali špatných lidí?...

Moje máma dokonce brečela, že jsem holka a ještě k tomu strááášně ošklivá:-).
Sestra jí vynadala jak malé a když mě druhý den nepřinesli , protože jsem měla žloutenku, běhala po celé nemocnici a hledala mě s pláčem, že chce své miminko. Nemyslím si o takovém chování nic až tak špatného, při narození dítěte k němu ještě necítíme tak silné city , jako později při výchově, takže zklamání některých maminek chápu. Horší je když v tom pak pokračují:-(
Když se mi narodil syn, byla jsem štěstím bez sebe , chovala ho , nespala , hladila a myslela jsem si, že to je láska. Dneska přesně jsou mu dva roky a to, co k němu cítím nemá mezí a je to mnohem mnohem víc než jsem cítila první dny.
Když jsem byla těhotná, přála jsem si chlapce. Pak mi doktor řekl, že je to na 100% holčička a já byla nadšená, pak po dvou měsících mi zase řekl, že je to na 100% kluk a já byla moc smutná. Měla jsem pocit, že jsem přišla o svou holčičku. A zároveň strašnou radost, že je to syn. A bála jsem se prožívat své zklamání, aby to náhodou neucítil, aby si nemyslel , že si ho nepřeju.
Lidé jsou zvláštní, ale za zklamání bych je nesoudila. Spíš za nelásku.
Uf to jsem to napsala strašně složitě, jsem dneska naměkko:-)