Re: I my budeme jednou tchýně

Vy to myslíte opravdu dobře. Bohužel všechna předsevzetí jdou do háje, když vám před spaním tříletá dcerka pláče, jestli ta babička je taky její a jestli teda je, proč ji nemá ráda. To je pak každá rada drahá. Jak vysvětlíte takovému dítěti, že ji babička ráda má? Jak to udělat, abychom dítěti nelhaly? Dnes už je to pryč, všechny tři dcery mám plnoleté a už se snažím učit, abych zvládla být dobrou matkou i dospělým dětem. Mám dcery, to je asi snazší, ale i tak je to dřina, věřte. Člověku je vždycky bližší vlastní dítě, ale jeho partner musí mít prostor pro svou osobnost a názor. Dnes se učím, jak to udělat, když za mnou dcery přijdou s partnerskými problémy. Snad se mi to trochu vede, ti chlapci se mi zatím nevyhýbají, mám pocit, že jsou u nás i rádi. I tak ale říkám, aby si dcery jednou zařídily vlastní bydlení, abychom byli dost blízko, abychom si mohli pomoci, a dost daleko, abychom se měly rádi. Už teď vidím, jak jiný životní styl mladí budou mít (ale je jejich, já mám někdy tzv. dobré rady na jazyku, no a pak si říkám, jestli jsem byla v životě takový borec, abych si je mohla dovolit. Nebo co když ty děti mají vlastně pravdu? Věřte, že dost často mají, člověk se má pořád co učit). No a tak je v tom nechávám vymáchat a snažim se být po ruce, když je toho bahna už moc. A pak se snažim utěšovat a radši nic neřešit. Někdy je to k neunesení.