Upřimnost nade vše

Jako máma dospívající dcery se otázkami "špatné či dobré" výchovy zaobírám téměř denně. Také si kolikrát vyčítám, jestli jsme něco nedělali špatně, jestli jsme neměli být přísnější... ale je to asi opravdu zbytečné. Děti jsou prostě velké osobnosti a individuality. Můžeme jim ukázat co je správné a co ne, jak bychom to či ono udělali sami, jak bychom se v té které situaci zachovali. Ale záleží jenom na nich, co si z toho vezmou k srdci a čím se budou řídit. Dnes jim třeba naše zásady a pravidla... připadají zbytečné, k smíchu, trapné... ale asi si to všechno potřebují prožít na vlastní kůži, nabít si nos a pak vstát a jít zase dál.
Důležité je, aby s námi děti nepřestaly mluvit. Aby věděly, že jsou tady táta s mámou, za kterými můžou kdykoli přijít (i když se jim ten průšvih zdá fakt hrozný a neřešitelný) a pokud možno, aby s námi uměly jednat na rovinu. I když to co někdy slyšíme se nám vůbec nelíbí a přáli bychom si slyšet něco úplně jiného. A proto i my s nimi musíme jednat férově. A umět přiznat chybu, když jí uděláme.
Teď mám docela problém se svým otcem, který dost špatně snáší nálady a výkyvy v Barčině chování. Je totiž přesvědčený, že bychom měli jako rodiče být přísnější..... to já jako dítě bych si k němu nikdy nedovolila .......já být na tvém místě, tak bych ji srovnal ........
Myslí si totiž, že to, jak jsme se s bráchou v dětství a dospívání chovali byla především zásluha jeho přísné a důsledné výchovy. Nemůže pochopit, že jsme byli jiní my, že to naše JÁ mělo hlavní zásluhu na tom, jak jsme se chovali a jak jsme to dospívání zvládali. Ale já vím,že kdybychom nechtěli MY, sami, jeho výchovné metody by byly k ničemu.
Tak můžeme jen doufat, že to ty naše robátka zvládnou, i když s nějakými kotrmelci, že si najdou své místo a že vždycky budeme rádi, že je máme.