moje zkušenost

Mně vždycky v životě v nejrůznějších životních situacích pomohlo, že mi máma opakovaně říkala (cca od 13 let si to vybavuji) - ať se v životě rozhodneš jak budeš chtít ty, pamatuj si, že za mnou můžeš vždycky přijít, u mně jsi doma a já tě nevyženu... Jsem přirozeně také spíš introvert a trpěla jsem dlouhé roky "bolestmi celého světa", ve vztazích jsem také moc štěstí neměla, ale tohle vědomí, že mi nechávají volnost rozhodování se a přesto mě nezatratí a pustí mě domů, i když to nebude v souladu s jejich přesvědčením, mi strašně pomáhalo a naopak mě i drželo zpátky v tom zkusit třeba nejakou drogu...

Teď mám 8 letého kluka, který je také velmi citlivý, moc si mezi dětmi kamarádů zatím nenašel, má velkou fantazii, je chytrý, veselý a zvídavý, ale občas najednou začne s depresivními řečmi - už v tomto věku - a já cítím, že si to musí odžít, že mu mohu pouze pomáhat najít postoj jeho samotného k sobě, aby se dlouho těmi myšlenkami netrápil a mluvit s ním o tom, že si tím prochází občas každý někdo víc nekdo míň a věřím, že mu jako máma dokážu být alespoň takovou oporou jako byli a jsou mí rodiče mně...

Výchova s obsahem jak ho známe ze školy moc nezmůže a mnohdy ani vlastní příklad ne, to jsem už během osmi let svého rodičovství vypozorovala...