Byla jsem stejná

Přesně si pamatuju na pubertu, a sem ráda, že je to pryč. Moji rodiče jsou úžasní a vždycky byli, ale moje puberta byla prostě peklo. Komunikace s rodičema neexistovala, byli to trapáci nejhrubšího zrna, zároveň si vybavuju tu strašnou potřebu sounáležitosti s ostatníma takto "postiženýma" pubošema a strašný pocit vykořeněnosti a hledání se. Ale časem se to změnilo, z ničeho nic mi vzrostlo sebevědomí a od toho se odvíjely ostatní věci, který se začly měnit k lepšímu.
Nedávno sem jela v autobuse, v noci a válely se tam na zemi dvě opilý holky, bylo mně jich fakt líto, cítila sem z nich tu bolest dospívání.
Nevím, proč to musí být takhle, proč si to člověk nemůže odkroutit vklidu, ale přeju ti, aby se tvůj syn brzo našel a tohle období mu skončilo.