Re: citlivá duše

Jestli vychovávat děti ke slušnosti, laskavosti, lásce a důvěře k lidem?
Jsem už dávno dospělá ženská, třináct let už nežiju u rodičů, mám svoje dvě děti a krásnou rodinu (Bohu díky!). Potkaly mě lecjaké trable, jedno dítě mi zemřelo, přesto o mě všichni v okolí tvrdí, že jsem naivní. Možná. Ale miluji svět, miluji život, raduji se z každého dne, jsem prostě jednoduše šťastná. Tím prostým obyčejným lidským štěstím, které dokáže vidět vrabečky v betonovém sídlišti a lesklé pomněnkové oči starých babiček. Jsem asi zranitelnější, ale kdybych takhle nebyla vychovaná, k důvěřě a lásce světu, mohla bych být tak šťastná? Přála bych si, aby byl každý člověk šťastný a bolí mě, když není. Často mám pocit, že mu nedokážu dost pomoct...
Když nebudeme děti vychovávat k citlivosti a laskavosti, svět bude nejen horší, ale i nešťastnější. Přála bych si, aby nebyl...
Citlivé lidi čeká určitě víc trápení, víc si všechno připouštějí, všechno je víc zraňuje. Projdou si určitě těžkými obdobími. Ale jejich život v sobě přesto ponese víc radosti a plnosti, než život lidí s ostrými lokty. A nejen jejich život se lépe naplní, ale i životy těch, se kterými se setkají. Ta jejich vnitřní bolest jde ruku v ruce s plnější a hlubší radostí. Takoví lidé jsou schopni činit svět krásnějším. Pro nás všechny.

PS: Moji rodiče byli přísní, myslím, že hodně. Ale nemyslím si, že je to důležité. Byli přísní a nároční, ale vždycky jsme věděli, že jsme milováni a cítili jsme jejich vroucnost. A to bylo to důležité ve výchově. A to určitě dostal do vínku Tvůj syn, Maceško.