U nás

to s dospíváním také nebyla růžová zahrada. Když mi necelých 17, semlelo se u nás dost věcí najednou, úraz bratra, rozvod rodičů a jiné lahůdky. Máma nás musela nechat jak dříví v lese, jelikož jezdila na noční a přes den za bráchou do špitálu. Ale jednala se mnou a mladším bratrem jako s dospělými a věřila nám. Vzala jsem třeba bráchu se mnou do hospody, ale přišli jsme domů včas a střízliví. Máma se věnovala hlavně staršímu bráchovi, já mladšímu. Semklo nás to a držíme při sobě i teď, i když se nevidíme často. Jinak jsem ale také sem tam podváděla, jezdila jsem vlakem na střední a při zpoždění nebyl problém na zpožděnku, kde bylo 20 minut zpoždění, připsat jedničku a mít 2 hodiny pohodu.