... taky trochu "pošlapaná"

Milá Maceško,
nečtu RODINU často a pravidelně, ale Tvé články si vždy vyhledám - mám totiž pocit, že Tvé problémy jspu často i mými. Tvou dcerku H. (a svým způsobem i Tebe) omlouvá - nebo vysvětluje její chování - to, že start do života, jak jsem pochopila, neměla ideální. Jak ale takovéhle jednání omluvit nebo vysvětlit u dítěte vlastního, s láskou a péčí přinejmenším v normě (i když si samozřejmě, jako snad každá máma myslím, že jsem se dětem věnovala a věnuju nadprůměrně)? Má starší dcera teď bude maturovat na gymnaziu, není vzorná a i když je jí už 19 let, chová se jako puberťačka - ale "normální puberťačka" (což je vpodstatě protimluv!). To znamená, že nerada uklízí, myslí si o rodičích, že jsou zaostalí a nemoderní, přijde o hodinu dýl oproti slibu a občas ráda přežene nachlazení a poleží si v posteli místo školy - ale to všechno znám ze svého dospívání a z okolí a víceméně toleruju a beru - i když "hudrám" peskuju, ale víceméně jsem "v klidu" a doufám, že i když třeba neudělá zkoušky na VŠ, kterou si vybrala, tak si vybere jinou nebo půjde dělat a zkusí to za rok...
Mé mladší dceři bude za pár dní 17 let. Od malička těžko zvladatelné dítě s diagnostikovanou hraničníé dyslexií a pár dalšími dy- a nediagnostikovanou - podle mne - zřejmě poruchou s tím související. V osmé třídě vlivem kamarádů a změny třídní učitelky (nebo čert ví čeho všeho) přestala chodit do školy, odmítala ambulantní sezení s psychology a tak jsme na jejich doporučení (a v hrůze z toho, že po 15. roce, povede-li to takto dál, skončí někde v "pasťáku") volili dvouměšíční pobyt v "Klíči". Trochu se to srovnalo - možná, že se spíš lekla (nečekala zřejmě, že bychom něčeho takového byli s manželem schopni...)a tak ZDŠ dokončila. Celou tu devítku jsem každé ráno trnula, aby zas nezačala chodit za školu, kdykoli začela mluvit o tom, že už jí to tam nebaví, trpělivě jsem vysvětlovala a vysvětlovala a vysvětlovala... (a v duchu jsem NA SEBE křičela: co jsem proboha kde udělala špatně, že není schopná pochopit to, co skoro všechny děti - že musí dochodit ZDŠ?) Myslela jsem si bláhově, že když půjde na obor (škola kvůli známkám nepřicházela v úvahu - bohužel při úsilí, aby tam vůbec chodila, jsem už "vypustila" snahu, aby měla lepší známky), který si sama vybrala, vše bude konečně lepší. Nebylo. Do pololetí to šlo, dokonce měla i lepší známky, ale pak jakoby ztratila zájem, spolužáci a učitelé opět začali být "blbí" a opět "áčka" a navrch pár kázeňských přestupků... K mému údivu, když jsem tam byla povolána, jí nevyhodili, ale naopak přemlouvali a domlouvali, ať ročník dodělá, ať přestoupí až o prázdninách, aby rok neztratila... No, snažili se oni, snažila jsem se já, ale na dceru to zřejmě neudělalo dojem a tak na konci roku byla neklasifikovaná. Takže v červnu jsem už, fakt naprosto zdrchaná a vyčerpaná, naštívila psycholožku "sama se sebou" (když se dcera jen při slovu psycholog naježí) aby mi poradila, mám-li se starat dál nebo nechat všemu volný průběh. S psycholožkou jsme dospěly k tomu, dát jí poslední šanci. Takže teď je na soukromém SOU, já platím měsíčně 1500,- Kč (manželovi jsem řekla půlku neb je cholerik)a opět, když občas řekne něco negativního o škole (jako snad každé dítě) vysvětluju a vysvětluju a vysvětluju - a v duchu se téměř modlím a doufám, že snad už....
Starší dcera, s kterou se dělí o pokojík, bohužel - a já jí to nemám za zlé - tak trpělivá není a samozřejmě ve svém věku je i dost nekompromisní. Takže je logické, že jsou neustále "v sobě", kříčí na sebe své neústupné pravdy, rvou se občas i nejen slovně o své místo u počítače a zastihne-li je v těchto situacích tatínek-cholerik, mám o zábavu postaráno. Protože - hádejte, kdo to všechno srovnává a jednomu každému zvlášť vysvětluje a vysvětluje a vysvětluje....
Ne, nelituju se, ale občas - ale spíš často mě napadne: kde jsem sakra udělala chybu? A kdy to skončí? A skončí to někdy?