Re: Těžko pomoci...

... když si druhý nedá říct - asi před šesti lety se mi kamarádka konečně jednou svěřila, proč má občas monokly. Její muž je klasický budižkničemu, který si vždycky najde důvod proč nepracovat, ale všechno ví, všechno zná, bere se děsně vážně. Kamarádka prakticky živila i živí i jeho. Všechno jsme spolu probraly,ode mne z bytu si domlouvala azylový dům , konzultace s právničkou, způsob co a jak udělat, aby ho se sedmiletým synem opustila. A co nakonec udělala? Nechala se ještě dvakrát přivézt do jiného stavu a když bylo třetímu dítěti půl roku, šla na plný úvazek do práce. Takže nejenže neodešla,ale začala v průběhu času svého muže omlouvat, že ona má lepší šanci najít líp pracenou práci, že někdo s dětmi být musí, že se to zlepšilo,že kdyby si asi místo ní našel nějakou "pannu", která by ho obdivovala (jeho slova), že by se k ní choval jinak. Prostě hledala důvody, proč vlastně za jeho agresi může sama. Za celou dobu si nenechala vysvětlit, že z nich dvou ten parchant je on. A já se na to jen bezmocně koukám a divím se. Tolik informací, osvěty, ale zaslepenost vítězí.