18.11.2007 19:08:58 Helena 6
máte radu?
Přečetla jsem si článek a vidím v něm svou nejlepší kamarádku. Zažívá psychické násilí od rodiny, se kterou se vidí nyní už jednou za čas, ale stále si od nich nechává(někdy to vypadá že dobrovolně!!!) neskutečným způsobem srážet sebevědomí. Její matka a sestra v ní vidí člověka naprosto neschopného, který nic neumí, nic nezařídí (podotýkám, že nikdy nebyla nezaměstnaná, vždy se dobře živila sama, umí báječně vařit a hodně o sebe pečuje). Problém je v tom (můj subjektivní názor), že její sestra jí závidí její vzhled a matka samostatnost. Sama kamarádka má problém se vztahy a bohužel poslouchá své "příbuzné", které jí vytrvale vštěpují, že problém je ona, nikoliv ti muži se kterými byla. Já jsem některé z nich znala a znám i jí.. Problém si dle mého táhne od dětství, kdy viděla soužití matky a otce (otec alkoholik, po rozvodu vyléčený!!!, matka hysterka, vztekloun a totální psychická troska). Vyrůstaly jsme společně poblíž a všichni viděli, jak to u nich "funguje" a já jako nejlepší kamarádka asi hodně zblízka.. Myslím, že se bojí se vázat aby neměla stejnou rodinu a podvědomě si vybírá typy, kteří jsou už "z dálky" sukničkáři nebo typ budoucího "rodinného" agresora. Ti první jí asi uchrání od toho tu rodinu vůbec mít a ti druzí jsou pozůstatek jejich "rodinného štěstí" a její sebevědomí.
Problém také nastává v době, kdy má jet k matce a sestře nebo když se vrací od nich. Vždycky říká, že je poslouchá jedním uchem tam a druhým ven, ale když si dáme občas skleničku, tak z ní vyleze, jak jí to moc vadí i když to nedává najevo. Já to vím, nemusí mi ani nic říkat, vím jak je "v pohodě" když tam jede, ale nemůžu jí pomoct. Tolikrát jsem jí říkala, že tam má jezdit 1x do roka nebo za půl, často jsem jí říkala, že nemá poslouchat tyhle narážky. Prostě má takový názor, že je to taková rodina jakou má, a že je prostě povinnost tam jezdit nejméně 2x do měsíce.. Mám pocit, že to je jako vymývání mozku - zajišťují si prostě dostatečnou návštěvnost na to, aby v ní tento pocit udržovaly..
Chtěla bych jí poradit, pomoct, ale nevím, jestli jsem schopná, protože moje "dostupné" přesvědčovací prostředky (snaha o zvedání sebevědomí, rady nejezdit) jsou bohužel přebity "radou" od rodiny! Pokud s tím máte někdo zkušenosti, napište mi reakci, ať vím, zda mám vůbec nějakou šanci jí pomoci.. :-( Chtěla jsem jí navrhnout nějakou terapii, ale hodně se toho obávám, neboť vše co tu píšu je můj pocit, který se - čím jsme starší - stává více realitou, ale myslím si, že ona to tak necítí a nepochopí to i když jsme přítelkyně!
Odpovědět