Re: Někdy si za to rodiče můžou sami, někdy ne

Takovouhle diskusi bych si bývala potřebovala přečíst před 7 lety. Pro mě byl problém v tom, že jsem zabředla do poporodní deprese, neměla jsem žádné sociální kontakty a nevěděla, že můj stav a téměř nepřetržitý 8 měsíční pláč dítěte, je do jisté míry "normální". Okolo mě nebyl nikdo, kdo by mi mohl poradit a pomoci. Dětská lékařka později naznačila, že tušila, že se mnou asi není něco v pořádku, ale nikdy neřekla ani slovo (myslím, že právě pediatři by měli být jedním ze záchytných bodů). I kdybych věděla o možnosti nějaké "institucionalizované" pomoci, neobrátila bych se na ni. Nedovolila by mi to rodina, a měla bych strach, že se o mě bude někdo zajímat, a mohla bych o dítě přijít. Kdo to nezažil nepochopí. Bohužel, ani po těch 7 letech nemám se svým dítětem vztah, jaký bych si přála mít.