Re: To máš tedy hrozný zážitek :-(

Bohužel i já se musím přidat se svou zkušeností z Bulovky. Je to ještě hodně čerstvé :-( Tohle těhu jsem tam ležela dvakrát na rizikovém. Chování sester opravdu naprosto příšerné. Poprvé jsem tam ležela v 10tt. s velmi silným krvácením. Přestože se krvácení nelepšilo a přijímali mě v jednu odpolko, lék na zastavení krvácení a podporu těhotenství jsem dostala až nevím proč o půlnoci. Do té doby jsem moc krvácela, po léku se to prakticky okamžitě tak o polovinu zlepšilo a s dalším lékem bylo ještě lépe. Bohužel ale od začátku krvácení k podání léku uběhla dostatečně dlouhá doba a já přišla o jedno ze svých dvojčátek :-( Pochopitelně nevím, zda by se to stalo i kdybych lék dostala okamžitě...ale já ho nedostala a tak si vyčítám, že jsem si to měla "vyhádat" a pokusit se. Ale já se bála, vždy když jsem se na něco zeptala, dostala jsem vynadáno. Jak malá holka. No co, vždyt už máte tři děti, tak vám jedno stačí. Dvojčata by bylo moc práce. Ale já si zrovna dvojčátka vždycky moc přála :-(
Další problém byl v tom, že mi dvakrát dali léky pro někoho úplně jiného. Jednou se mi nezdálo že jich je v lékovce nějak moc, tak jsem se optala sestry. Až na šesté zeptání se opravdu zašla podívat do karty...a jé, já vám jich omylem dala dvakrát tolik, tak je vyhoďte. Podruhé mi rovnou dali léky jiné pacientky. Naštěstí jsem si všimla..po předchozí zkušenosti jsem si to už hlídala, že mají jinou barvu, než ty předtím. To samé se stalo i paní vedle mě na lůžku. Dali jí kapačku a nádavkem ještě to samé v lékách. Tak dlouho jsme je obtěžovaly, že tablety mít nemá, až se další směna konečně mrkla do karty a tablety pak odnesla s tím, že máme pravdu.
Podruhé jsem skončila na rizikovém na Bulovce v 26.tt. Čtyřicítky horečky využila lékařka k tomu, aby mi nechala píchnout do břicha lék, který jsem odmítala- neb zatím nebyl potřeba. Nejprve jsem s ní o tom diskutovala, že injekce mám u sebe a kdyby bylo potřeba, tak si je začnu píchat. Nejdřív na mě dělala bububu, jak zabiju svoje dítě nebo sebe atd. A to neměla k dispozici ani mé krevní výsledky, zřejmě jasnovidka. Vše probíhalo za přítomnosti sestry a mého manžela. Jde totiž o to, že v momentě, kdy si lék začnu píchat, ho musím pak píchat pravidelně každý den a to nejen v těhu, ale až dokonce šestinedělí. Zatím nebyl potřeba. V noci jsem poprosila sestru o další deku, měla jsem zimnici. Myslela jsem, že na mě rovná tu druhou deku byla jsem unavená a tak jsem ani neotevřela oči..a ejhle, píchla mi onu injekci do břicha. Připadala jsem si jak nevolník. Je to přeci mé tělo, mé dítě a nikdo nemá právo bez mého souhlasu mi podat lék. Jsem zodpovědná osoba a nikdy bych nedopustila, aby se něco stalo kterémukoli z mých dětí. Navíc mám alergii na nějaké léky. Nejen že lékařka není hematolog a už vůbec se nespecializuje na problém, který s krví mám, ale tím co udělala mi způsobila stres na pár měsíců. Každý den si musím píchat bolestivé injekce. Ty navíc mají spousty vedlejších účinků. Na těhotných nikdy nebyli pochopitelně zkoušeny, to se nesmí...a tak se na letáčku dočtete, že těhotným potkanům v prvním druhém trimestru problém způsobili jen občas, v prvním a třetím trimestru však nejsou s lékem u těhotných žádné zkušenosti. V době kojení by snad do mléka lék přecházet neměl. No prostě paráda..takže paní doktorko, tímto vám za sebe i své dítě moooc děkuji!!!
Další dny na pokoji byli také naprosto příšerné, každodenní dohadování se sestramy i lékaři. Nezvracela jsem a tak jsem odmítla kapačku- jen čistou glukozu. Často jsem musela na toaletu a běhání se stojanem bylo strašné. Jednou jsem si málem vytrhla kanilu, jindy zakopla o stojan a břichem málem naletěla na sousední postel, navíc nefunkční stojan a příšerné zvuky, které vydával budili v noci celý pokoj. Na svou odpovědnost se mi podařilo až nad ránem a na několikátý pokus přesvědčit sestru, že zavodňovat nepotřebuju-neb jsem dospělá a umím pít z hrnečku. Opět bububu, musíme vám proplachovat kanilu, kdyby byla potřeba jí použít a dát vám nějaký lék do žíly a tak vám kapačka kapat musí. nenechala jsem se zmást. Kanilu lze propláchnout okamžitě injekcí. Pak že to musí volat lékaři, jestli to povolí vyndat. Řekla jsem fajn, já si počkám, volejte. A odhodlaně jsem si stoupla do dveří sesterny. Zašla za roh, hned vyšla, odpojila mi kapačku..nikam pochopitelně ani nevolala. Na otázku co se stojanem..když jste si ho přinesla, tak si ho taky odneste. Od té doby jsem u každé vizity poslouchala jak si sestry stěžují lékařům..to je ta paní, co odmítá léčbu. A tak jsem se hádala dál..neodmítám léčbu, léky beru, jen nechci glukozu, je pro mě zbytečná. Jestli nastane situace, kdy jí budu opravdu potřebovat, pak si jí ráda vezmu..ted to ale není. Jedna, už nevím jestli lékařka či sestra, mě fest seřvala...fajn, tak až vám bude tak zle, že nebudete moct, tak my vás jen převezeme na jipku. A to i prakticky nic nebylo..cítila jsem se každý den lépe a lépe..teda fyzicky..po psychické stránce mě deptali dost statečně. Přišlo mi to jak samé bububu nebo naopak trhněte si. Někdo by jim měl vysvětlit, že nejsme žádní nevolníci. Že tam nejsme pro ně, ale oni pro nás. A hlavně, že oni tam jsou proto, aby nám pomohli, provedli nás léčbou a ne nás ignorovali jako obtížný hmyz.