mám podobnou zkušenost

Ahoj Radko,
nedalo mi to , abych ti nenapsala pár řádků. Mám za sebou dva samovolné potraty a předloni se mi narodila krásná holčička. Čili, happy end již máme, ale to trauma které jsem zažila ohledně jednání nemocničního personálu bylo podobné a zřejmě na něj též do smrti nezapomenu.
Nerozumím tomu, proč na klinice, která se specializuje na péči o nedonošené děti, /tedy i jejich potraty/ stále pracují lékaři, které nikdo nepoučil o tom, že psychika ženy je v období těhotenství také "v jiném stavu" a že pro ženu je ztráta dítěte tragedie, kterou musí zvládnout za současně probíhající hormonální bouře, ať už mělo dítě jeden centimetr nebo tři, na tom vnitřním prožívání celkem nic nemění. Že jsou ženy, které tuto těžkou situaci zvládají samy o sobě velmi špatně, a nejsou to žádné hysterky a že není možné je v takto zátěžové situaci dále traumatizovat a zatěžovat. Pravda, slyšela jsem jednu zdravotní sestru na tom oddělení soucitně říkat " mě se to taky stalo, první den je hroznej, ale za tři dny už je to dobrý". Tedy, nevím, mě to dobrý nepřišlo ani za půl roku, to jsem docházela na psychoterapii, a protože profesně se sama terapiemi zabývám, snažila jsem se "s tím" všemožně "pracovat". Znám ženy, které se po takové zkušenosti přechodně zbláznily nebo pokusily o sebevraždu. Je to prostě těžká situace pro každou, ať už ji "zvládá" jakokoli, mimochodem oněm třem dnům se m opravdu nechce věřit.
Opravdu nerozumím tomu, že se lékařů osobně dotýká to, že žena v takové situaci pláče. Myslím si, že je spíš nenormální když nepláče, že to věstí řadu nadcházejících potíží - možná i na celý život.
Opravdu nerozumím tomu, že lékaři v takové situaci nedokážou být taktní , nebo alespoň nebýt hrubí.
Ze samé úzkosti co by se stalo kdybych při porodu natrefila na nějakého "milého" porodníka, jsem si dojela porodit do Vrchlabí, kde jsme stihly ještě "bývalé pořádky". Nikdo mě tam netraumatizoval a mému porodu asistovaly samé ženy-příjemný bonus.
Milá Radko, držím ti palce, a dávej na sebe pozor. zdravím Eva