Neudělali nic, vůbec nic!

Tohle je mé velké trápení, neudělali nic, poslali nás domů, nechali mé krásné sotva dvouleté děvčátko umřít, přesněji vzali jí šanci na uzdravení.
V úterý byl v Sama doma dr. Komárek, nepamatuji si všechny jeho tituly, je to přednosta dětské neurologie v Motole a mluvil o zánětech mozku, taky o herpetickém. Říkal, že se o něm moc neví, ale že se dá léčit a včasné nasazení léků má dobré výsledky. Mluvil o příznacích, je pro mě hrozné, že to nebyla žádná až tak tajuplná neznámá nemoc, jen neznalost a hlavně neochota si ji přiznat a odeslat dítě dál, kde si s tím třeba poradí. Metodou první volby při objevení takových příznaků měla být kontrola likvoru pro vyloučení zánětu mozku, když si uvědomím, jaký měl být ten správný postup, lumbálka hned při prvním objevení příznaků, acyklovirus a možná jsme mohli být za 14 dní doma jako ten chlapeček, jehož maminka mi nedávno napsala, že prodělal stejnou nemoc jako Milenka, ale jeho paní doktorka ho odeslala ihned do nemocnice, kde byli schopni postupovat tím správným způsobem. Proč to takhle neudělali, když se to ví, podle toho, co říkal ten dr. Komárek je to standartní postup, jak to že to nevěděli, že to tak neudělali.
Byla to chyba, jenže proč se stala? Mě přijde, že to prostě hodili za hlavu, že o tom nepřemýšleli, jakoby si říkali, ono to nějak dopadne, při nejhorším umře. Zatím jsem to nedokázala odpustit, i když vím, že to určitě nebylo úmyslné. Vím, že to časem musím odpustit, někdy se mi zdá, že už se mi to daří, ale když dojde na lámání chleba a třeba se o tom takhle mluví, cítím, že to mám pořád v sobě. Možná kdybych věděla, že to ví, že udělali tuhle chybu.
Odpusť, že tady vylévám svou bolest, když tady jde o tu tvou, zrovna jsem toto řešila a když jsem si četla tvé svědectví, moc se mě to dotklo, tento podivný přístup.