Kapitolky z vývojové psychologie pro pěstouny a osvojitele - Prenatální vývoj

Možná, že se nám to bude hodit až někdy později, když se naše vlastní – a tím myslím všechny děti, které jsme přijali za vlastní – budou připravovat na mateřství a otcovství, když budou čekat své vlastní potomky, naše vnoučata či pravnoučata.

Počátek života

Narození, porod není ve skutečnosti počátkem života. Život jedince začíná při početí – v okamžiku, kdy spermie oplodní vajíčko (ovum). V tomto okamžiku je určeno nejen pohlaví, ale i zděděné charakteristiky organismu. Jakmile jedna ze zhruba 300 milionů spermií pronikne do vajíčka a spojí se s ním, stane se povrch vajíčka pro ostatní spermie neproniknutelný. Z tohoto spojení vzniká nejdříve jediná buňka, která se postupně dělí a diferencuje, pročleňuje. Oplodněné vajíčko se uhnízdí v děložní tkáni, utvoří se placenta neboli lůžko a vak s plodovou vodou (tzv. amniotický vak), v němž se vyvíjející organismus vznáší, plave. Zhruba do třetího měsíce vývoje zárodku hovoříme o stadiu embrya, od tří měsíců výše o stadiu plodu, stadiu fetálním.

Při normálním vývoji nedochází nikdy k mísení krve matky a krve dítěte. Stěny cév působí jako jemné síto, jako filtr, který dovolí proniknout jenom určitým, především živným látkám, a přitom znemožňuje průchod samotné krve. Tato látková výměna se děje přes placentu, která mj. též nahrazuje plíce.

Během embryonálního stadia se utvářejí všechny tělesné orgány. Od třetího měsíce prenatálního vývoje je hlavním rysem růstu nabývání velikosti. Na počátku třetího měsíce je plod dlouhý asi 2,5 cm.

Růst

probíhá kefalokaudálním směrem, od hlavy dolů. Hlavička plodu tvoří zpočátku zhruba jednu polovinu celkové výšky (u novorozence jednu čtvrtinu a u dospělého jednu desetinu). Srdce začíná tlouci koncem třetího týdne. Teprve však asi v pěti měsících lze slyšet jeho tep pomocí stetoskopu, naslouchátka. V této době má již mozek plný počet buněk, mnohé z nich jsou však ještě nezralé. Plod dosahuje nyní asi poloviny své porodní délky, tj. asi 25 cm. Váhově však ještě zůstává pozadu, váží pouze půl kilogramu.

Hlavním úkolem prenatálního údobí je vlastně vybudovat organismus budoucího jedince natolik, aby byl při narození schopen přejít do mnohem nestálejšího a náročnějšího prostředí a začal – při základní péči, kterou mu druzí lidé poskytnou – alespoň fyzicky existovat samostatně.

Nitroděložní prostředí je poměrně velice stabilní. Teplota, chemická rovnováha, elektrický potenciál, tíže a řada dalších činitelů kolísá jen uvnitř velmi úzkých mezí. Pokusy konané na nižších živočiších ukázaly, že i nepatrné změny mohou mít v prenatálním údobí dalekosáhlé až drastické následky pro celý vývoj. U člověka pak stojíme zejména před otázkou účinku některých specifických škodlivých látek, které se k dítěti mohou dostat prostřednictvím placenty. Touto cestou může dítě přijmout z krve matky řadu látek, které mu zajišťují určitou imunitu, odolnost. Na druhé straně však může toutéž cestou docházet k přenosu látek, které organismu škodí.

Vývoj organismu

může v této době ovlivnit řada činitelů. Největší vliv mají právě v období embryonálním, kdy se utvářejí tělesné orgány. Špatná výživa těhotné matky, infekční choroby, např. zarděnky, některé léky nebo drogy mohou narušit vývoj embrya. Z dalších činitelů, které mohou způsobit nežádoucí odchylky ve vývoji organismu, zmiňme ještě některé druhy záření, Rh-faktor, pokročilý věk matky a emoční stres.

Je třeba mít na paměti, že silné emoční stavy jsou provázeny výraznými změnami v naší chemické rovnováze. Silná únava, vzrušení, afekt – to vše se projevuje v narušení vnitřní chemické rovnováhy organismu. Bylo např. zjištěno, že plod reaguje na matčinu únavu. Rovněž bylo prokázáno, že plod reaguje na nikotin a alkohol, který se dostal do krve matky.

Rh-faktor je dědičná složka krve, kterou můžeme nalézt zhruba u 85 % lidí. (Lze ji však nalézt u všech jedinců opic Rhesus Macacus – proto Rh-faktor). Dostane-li se tato složka do krve někoho, kdo se narodil bez ní, má to zhoubné účinky. Krev s negativním Rh-faktorem (to znamená krev bez Rh faktoru) se dává do boje s Rh-faktorem pozitivním, tak jako se určitá bílkovina nesnáší s bílkovinou jiného typu. Má-li otec Rh-faktor pozitivní a matka Rh-faktor negativní, může matka počít dítě s pozitivním Rh-faktorem. (Pokud má otec Rh-faktor negativní, nebo pokud má matka Rh-faktor pozitivní, nehrozí žádné nebezpečí.) A právě v takových případech, kdy dítě má v krvi složku Rh a matka ji nemá, dochází k ohrožení vývoje dítěte.

Zarděnky (rubeola) mohou způsobit poškození některých orgánových systémů. Záleží na tom, který z orgánů či orgánových systémů dítěte je při onemocnění matky na vrcholu svého růstu. Vrchol růstu – tzv. kritická perioda – s sebou totiž přináší určitou akutní zranitelnost. Může tedy dojít např. k narušení zraku či dokonce k slepotě, hluchotě, k poruchám hybnosti, mentálním defektům apod.

Každý orgánový systém embrya má svůj čas, kdy se vyvíjí. Platí zde tzv. epigenetický princip, který známý hlubinný a sociální psycholog Erik H. Erikson používá při svém výkladu životní cesty člověka, na níž existují klíčové psychosociální krize a konflikty – křižovatky, na nichž se rozhoduje o dalším směru a charakteru psychosociálního vývoje.

Vrozené vady

Objeví-li se v průběhu prenatálního vývoje nějaké škodlivé či rušivé vlivy, je orgán, který je právě ve vývoji, nejvíce postižen. Nejde přitom o nějaký druh nemoci, ale právě o určité načasování, které podmiňuje rozsah a stupeň poškození. Dochází k narušení řádu vývoje organismu, k narušení růstu a vyzrávání. Záleží přitom na tom, jaký význam má určitá orgánová struktura pro celek organismu. I narušené orgány se musejí ve svém vývoji přizpůsobovat celkovému utváření organismu a ten se zas musí přizpůsobovat těmto poškozením. Tímto způsobem dochází k tzv. vrozeným vadám.

Jak lze takovým nežádoucím odchylkám předcházet? Defektům, které vznikají na základě infekcí matek během těhotenství, lze předcházet pravidelnými kontrolami ve speciálních poradnách. Onemocní-li matka v prvních třech měsících zarděnkami, bývá doporučováno přerušení těhotenství. Jelikož bylo zjištěno, že ženy starší čtyřiceti let rodí častěji děti s Downovým syndromem (dříve zvaným mongolismus) jsou doporučovány porody v mladším věku. I když pravděpodobnost vzniku této poruchy není vysoká, doporučují lékaři provést u starších matek některá specifická diagnostická vyšetření. (Downova choroba neboli morbus Down je porucha charakteristická mj. výrazem obličeje, který připomíná mongolský typ; duševní vývoj je opožděn, časté jsou srdeční vady.)

Výživa a životospráva v těhotenství

Nesmírně důležitá je v těhotenství správná výživa a životospráva matky. Těhotná žena se má vyhýbat rentgenovému a radioaktivnímu záření, rovněž má být opatrná při volbě léků. Má pravidelně docházet do poradny a v případě potřeby se vždy radit s lékařem.

Koncem šestého měsíce jsou již vlastně položeny základy anatomie a fyziologie dítěte. Přestože dítě ještě není s to fungovat mimo dělohu, je, pokud jde o vybavenost jednotlivými orgány, hotové. V dalším vývoji jde převážně o vzrůst, velikost, organizaci a souhru celého organismu: žádné nové orgány se již netvoří. V sedmém měsíci je již plod schopen za vhodných podmínek samostatného života.

Porod

Před vlastním porodem, za normálních okolností přibližně devět měsíců po početí, se plod obrací hlavičkou dolů. Prvním signálem porodu bývají porodní bolesti, opakující se stahy dělohy. Zpočátku bývají mírné, přicházejí v 15 – 20 minutových intervalech, postupně se stávají častějšími, delšími a ostřejšími. Druhým znakem blížícího se porodu je odchod malé mukózní (hlenovité zátky, která bývá zbarvena krví). Třetím znakem je odchod plodové vody, k němuž dochází po protržení amniotického vaku, který uzavírá plod a vytváří prostředí, ve kterém byl organismus dítěte chráněn před řadou vnějších vlivů.

Prenatální období z hlediska NRP

Pokusme se nyní nad tímto údobím zamyslet z hlediska náhradní rodinné péče. Je zřejmé, že se zde formuje jedinečné, specifické a v mnohém nezměnitelné předznamení každého člověka, každého dítěte. Tedy i dítěte, které jeho biologičtí rodiče odmítnou a které později někdo jiný (v tom lepším případě) přijme za své. Takové předznamenání ovšem představuje nejen určitá omezení, ale i určité zvláštní individuální možnosti, vlohy a talenty. A ty bychom měli při výchově každého dítěte objevovat, odhalovat a rozvíjet. (Je to někdy velice těžké, ba nepředstavitelné, ale lze je nalézt i tam, kde bychom je vůbec nepředpokládali. Přečtěte si např. detektivně zabarvenou knížku M. Scott Pecka „Postel u okna“.) Jak jsme již říkali – je to tak trochu jakoby dědičnost (a vrozenost) rozdávala karty a výchova s nimi hrála… A buďme rádi tomu, že člověk je bytost, schopná se naučit nejen hrát karty, ale i vést a vychovávat. Problém je v tom, že tato výchova začíná již při našem narození (které bude naším tématem v příští kapitole). To, co do nás naši rodiče vložili svým tvořivým dílem výchovy, jsme ovšem schopni dále kultivovat a rozvíjet. A tam, kde přijímáme za své opuštěné dítě, které jsme sice nepočali a nezrodili, tam můžeme rozlomit a přerušit jinak bludný kruh sociální dědičnosti, z kterého by jinak, pro toto konkrétní dítě, bylo jen velmi obtížné – ne-li nemožné – vystoupit.