Dětský domov mě naučil spolehnout se jen a jen na sebe

Paní Mirka se narodila jako druhá dcera v rodině hudebníka. Když jí bylo pět let, otec zemřel. Matka, vyučená kuchařka, musela začít pracovat. Vyvstala otázka, kam s holčičkami. Matka neviděla jiné východisko, než umístit děti do dětského domova.

Jak našla maminka právě tento domov, ve kterém jste nakonec našla útočiště?

Protože jsem patřila k československé církvi, tak zřejmě prostřednictvím této církve. Domov byl v Jílovém u Prahy.

Jak se maminka dala dohromady s touto organizací?

To bohužel nevím, ale myslím, že oni sami přišli s tím návrhem. Bylo to totiž tak, že maminka byla katolička, kdežto otec patřil k církvi československé a domnívám se, že když otec jako člen církve zemřel, začali se příslušní úředníci zajímat, jak je postaráno o rodinu. A tak se stalo, že jsem se spolu se sestrou ocitla v dětském domově v Jílové u Prahy. Kapacita domova nebyla velká. Bylo tam místo pro 20, maximálně 25 dětí.

Pro vás, pětileté dítě to musel být šok, když vás maminka odvezla do neznámého prostředí a ještě ke všemu daleko od Prahy. Svěřila vás do rukou naprosto neznámým lidem. Jak jste zvládla první okamžiky? Dovedete si na to ještě vzpomenout?

Já už si na to tak detailně nepamatuji. Vím jen, že když se se mnou loučila – bylo to trošku snazší o to, že jsem v těch prvních dnech byla se sestrou – ale tenkrát na odchodu mi maminka řekla, že kdyby se mi tam stýskalo nebo se mi tam nelíbilo, tak že se vrátí. Ale dodala, že věří, že tam zůstanu, že jsem velká holčička, že jsem rozumná a pochopím, že ona musí do práce.

Říkala jste, že tam bylo asi tak 20 až 25 dětí. Byly to jen samé holčičky?

Byli tam i kluci. A děti byly z různých věkových skupin. Byli tam sirotci, polosirotci, děti z rodin, které tímto způsobem řešily své soukromé problémy. Dostávaly se tam děti ze všech regionů České republiky, v kterých byla církev československá zastoupena. Nejstarší dívce bylo tenkrát kolem osmnácti.

Kolik tam bylo vychovatelek a ostatního personálu?

Bylo to překvapující, ale personálu tam bylo minimálně. V podstatě tam byla jedna vychovatelka, která tam měla vlastní dcerku. Pak tam byla správkyně, která byla zároveň kuchařkou a kromě toho se starala o dobrý chod celého domova. Pak tam byla jedna paní, která obstarávala náročnější práce, jako praní veškerého prádla. Ta zde měla také chlapce. A to byl veškerý personál.

Jaké bylo celkové ubytování?

V hlavní budově byla kuchyně, jídelna, pak zde byl pokoj, kde byl klavír, dále zde bydlela paní správkyně i vychovatelka. A v téhle budově byly i ložnice. Ložnice dívek a ložnice kluků. V areálu byly hospodářské budovy. Byla tam stará jídelna, ovšem ta už nebyla v provozu, byla v ní prádelna. Původně to asi býval statek. Byly zde ovšem zařízeny i pokoje, takzvaná karanténa, když bylo některé dítě nemocné – například já. Trpěla jsem v té době dost na angíny, tak jsem byla umístěna tady, aby se ostatní děti nenakazily.

Znamená to, že sem docházel lékař, nebo vás k lékaři vodili?

O lékařskou péči bylo dobře postaráno. Když dítě stonalo a jednalo se o těžší případ, lékař samozřejmě přišel. Jinak nás vozili do Prahy na pravidelné prohlídky k zubaři. A pak bylo zvlášť pečováno o děti, které přišly do domova ve špatném fyzickém i psychickém stavu.

Mluvila jste o ložnicích, jídelně a ostatních místech, kde jste se shromažďovali společně. Ale jak to bylo třeba s tím, co je i pro malé dítě nezbytné, totiž s takovým koutečkem, kde by měl malý člověk své poklady, hračky.

Tak to tam vlastně nebylo. Byla tam jídelna, kde jsme si dělali úkoly, když jsme přišli ze školy. Tam dohlížela paní vychovatelka. Jenom ta nejstarší chovanka měla svůj vlastní pokoj. Ale jak si vzpomínám, žilo se nám v tom dětském kolektivu docela dobře. Žádné problémy nebyly. Ovšem ono to tak docela přísné taky nebylo. V dlouhé chodbě u jídelny byla obrovská skříň, bez dveří, jen se závěsem, tam mělo každé dítě svoji přihrádku na své osobní prádlo, a kde každý mohl mít i svoji osobní hračku. Ale nepamatuji si, že bychom měli nějak moc hraček. Já jsem dostala od tety z Ameriky červeného zajíce a panenku, to byly moje poklady, které mne provázely celým mým pobytem v domově. S těma jsem si mohla eventuálně pohrát. Toho zajíce jsem si směla vzít do postele. Ale rozhodně jsme neměli tolik hraček a her, které mají dnes děti v dětských domovech, jak jsem to viděla v jedné reportáži.

Jaký byl denní režim? Děti různého věku, od mateřské školky přes prvňáky až po ty nejstarší.

V šest hodin byl budíček. Nástup do umývárny, čištění zubů, odmalička jsme se museli oblékat sami. Mezitím se ložnice větraly, po snídani jsme se vrátili a museli si ustlat postele. Snídaně byla jednoduchá, leč výživná. Svačiny jsme zásadně nedostávali. Popadli jsme každý svou tašku a hajdy do školy.

Někdy byla škola i odpoledne. Ale na oběd jsme se vraceli do domova. Pak se dělaly úkoly. A když to bylo odbyté, čekala nás práce v zahradě. Byla zde zelinářská zahrada a ovocný sad. Ale měli jsme tu i psa a pár oveček, králíky, a tak jsme se o to všechno starali. Ale mohli jsme si tam také třeba dvě hodiny hrát. Hráli jsme kriket, míčové hry. V zimě jsme chodili na kopec, který byl nad domovem, tak tam jsme chodili sáňkovat. A vůbec jsme chodili na dlouhé procházky do lesa, kde jsme sbírali šípky, houby, borůvky atd. Všechno se zužitkovalo. V zimě jsme pili šípkový a lipový čaj, ze spadaných jablek se dělaly křížaly.

V té době se všechno léčilo, jak by se dnes řeklo, primitivně. Když jsem měla angínu, dali mi na krk obklad a napájeli mne lipovým čajem.

Takže to byl v podstatě sice přísný, ale vyvážený program, v kterém nebylo místo pro dětskou nudu. A vychoval se v dětech i pocit zodpovědnosti. Ale teď mi řekněte: před chvilkou jste mi hrála na klavír a zpívala. Máte školený hlas. To znamená, že jste musela někde dostat základ. Kdo se tam staral o talentované děti? Byla to pět úloha vaší vychovatelky?

V tomto směru to zde bylo velmi pozitivní. Když skončily všechny ty denní práce, o kterých jsem mluvila a bylo po večeři, zpívali jsme národní písničky, paní vychovatelka nám četla pohádky a dobrodružné knížky. Ještě bych se vrátila k tomu dennímu rozvrhu. Když jsme si tedy pozpívali a početli, museli jsme se opět umýt, vyčistit zuby a rovnou do postele. A v okamžiku, kdy jsme byli všichni pod dekou, paní vychovatelka zhasla a pak už nesměl nikdo ani kvíknout.

Pozitivní bylo, že oni sledovali, kdo má k čemu jaké vlohy. Já, protože jsem byla hudebně nadaná, jsem ve škole chodila do pěveckého i recitačního kroužku, chodila jsem hrát na klavír. Byl tam také jeden chlapec, který výborně maloval, i jemu se věnovali a jeho talent podporovali. Z pedagogického hlediska to bylo výborné, protože jak děti dorůstaly a bylo nutné rozhodovat o jejich dalším životě, bylo toto rozhodování snazší, protože dítě bylo již od malička usměrňováno k tomu, k čemu mělo sklony a nadání.

Ještě k vaší hře na klavír. Učila vás vychovatelka, nebo jste chodila na hodiny klavíru soukromě? Pokud ano, kdo to platil?

Paní vychovatelka i paní správkyně hrály, ale na výuku nebyl ani čas, ani potřebné znalosti. Chodila jsem do hudební školy a tenkrát se takové věci neplatily. Bylo to jaksi i v souvislosti se školou, kam jsem chodila, a která mě v tom podporovala. V domově byl klavír, takže jsem mohla cvičit. Škola podporovala i moje zpívání. Já si myslím, že dnes se v rodinách společně ani nezpívá, ani nehraje na nějaký hudební nástroj. Tak i za tohle patří můj dík výchově a péči dětského domova.

A teď něco, co také patří k výchově. Rozhodně jste tam nebyli samí andílci. Jak dětské lumpárničky trestali?

Samozřejmě se tady trestalo. Pro některé děti to bylo lepší, než nějaká domluva. Protože, když do vás někdo hodinu mluví a dítě se musí kát, přestane to vnímat a celá řeč je k ničemu. A dítě raději snese pohlavek. Ale dostali jsme nařezáno tak, jako třeba normálně od svých rodičů. Musím říct, že se mi to tenkrát moc nelíbilo, protože jsme byli trestáni za všechno, ale nelituji toho.

Čemu říkáte „za všechno“? Za špatné známky ve škole, za neuposlechnutí? Za nesplnění úkolu?

Myslím, že se tam trestalo, protože jsme byli vychováváni v křesťanském duchu a věřili jsme v Boha, chodili jsme do kostela a tak dále. Nejvíce se trestalo za lhaní. Když něco někdo rozbil, stačila domluva.

Jaký to býval výprask? Jen tak rukou na holou, nebo rákoskou?

Konkrétně u mě to bylo někdy hlava nehlava.

Myslíte, že to bylo dobře, vzhledem k tomu, že dnes se popírá jakákoliv tvrdá výchova dítěte podle zásady „škoda každé rány…“?

Já myslím, že ano. Protože kluci byli ohromní rošťáci. My jsme třeba zorganizovali útěk z domova a neměli jsme k tomu vůbec žádný důvod. Jenom tak z dětské blbosti. Ale myslím, že jsme tam moc těch psích kusů nedělali. Byli jsme totiž vychováváni v bázni Boží.

Vím, že v některých těch katolických klášterech byla výchova daleko tvrdší. Ale nám třeba řekla paní vychovatelka, že pánbíček to všechno vidí a my jsme se dost báli. Takže si každé dítě rozmyslelo, udělat nějaký podraz nebo něco velkého. Byly to třeba takové ty malé lži, jeden druhého kryl, když někdo rozbil okno, tak to sváděl jeden na druhého. Oni to museli nějak potrestat. Když se na to díván dnešníma očima, musím ty dvě ženy obdivovat, jak tu hordu dětí zvládaly.

Když si maminka vzala domů vaši starší sestru, zůstala jste zde i přes dětský kolektiv sama. Jezdívala za vámi maminka?

Velice sporadicky. Snažila se mě vyptávat, jak se tam mám. Já jsem jí nechtěla dělat ještě větší problémy, a proto jsem na její otázky odpovídala kladně.

A mohla jste vy jezdit někdy domů? Třeba na Vánoce? A když ne, jak vypadaly Vánoce v domově?

Samozřejmě se mohlo jezdit domů. Byly tam i děti, které jezdily třeba každý týden. Ovšem záleželo na rodičích. Já jsem taky byla několikrát doma. Bylo to vždycky na Vánoce. Samozřejmě nastaly i situace, kdy jsem domů jet nemohla. Bylo mi to líto, ale na druhé straně jsem byla takový „Alfa“ typ, dokonale integrovaný do dětského kolektivu, tak mi to ani moc nevadilo.

Jak dlouho jste zůstala v tom „děcáku“, jak se tomu říká dnes. Byl to pro vás taky „děcák“?

Pro nás ne. Jen ve škole jsme byly děti z „děcáku“. Ale nebylo to v hanlivém slova smyslu jako dnes.

Oni cítili, že jsme jiní, že nemáme rodiče, ale já jsem třeba měla sousedku v lavici, byla ze sousední vesnice. Chovala se ke mně velmi hezky, dokonce se se mnou dělila o svačinu. Takže já jsem jí záviděla třeba to, že řekla „máma mi povídala“ nebo „půjdu s maminkou nebo s tatínkem“, to mi bylo líto.

V kolika letech jste domov opustila?

Zřejmě bych tam byla zůstala až do konce školní docházky, ale bohužel – bohužel. Napřed se rušily katolické ústavy a my jsme byli tak nějak v poslední řadě. Když mi bylo třináct let, přišlo oznámení, že tento ústav se definitivně ruší, a děti, které se neměly kam vrátit, přešly do státních dětských domovů. Některé děti se dostaly zpět do rodin a ty, které neměly kam jít, byly umístěné v ostatních domovech. Já jsem se dostala do státního dětského domova v Kostelci nad Černými lesy, kam nás šlo z našeho domova asi sedm, ale tam jsem nezůstala a nakonec jsem tedy šla domů.

Prožila jste svým způsobem pohnutý dětský život. Vrátila jste se jako téměř dospělá domů, dochodila školu, pak jste vystudovala průmyslovou školu, uspořádala jste si svůj život. Ráda bych věděla, jak si sama myslíte, že vás pobyt v dětském domově ovlivnil a utvářel váš charakter nebo váš postoj k životu, vztah k lidem a vztah k vaší rodině? A myslíte si, s odstupem času, že taková forma výchovy dítěte v dětském domově byla dobrá?

Protože jsem ve svém životě nepoznala nic jiného, domnívám se s odstupem času, že to bylo opravdu to nejlepší. Rozhodně to bylo lepší než v dnešních dětských domovech, jak jsem se doslechla. Já lituji toho, že jsem v tom svém dětském domově nemohla být až do těch řekněme patnácti, šestnácti let, protože oni mne už někam začlenili a podporovali. Podporovali mě, abych se dostala na konzervatoř nebo na AMU, prostě věděli, že mám určité ambice – samozřejmě, že jsem chtěla být stewartkou, ale oni věděli, k čemu mám nadání. A tohle všechno bylo podporováno a financováno právě církví českobratrskou, která měla podporu v církvi v USA. Byla to podpora nejen finanční, ale dostávali jsme i oblečení a potraviny.

Ptala jste se, co mi to dalo pro život. To si člověk uvědomí až později, v dospělosti, když se ocitne sám v životě. To, že jsme byli vycepované děti, které musely pilně pracovat, že všechno muselo být v absolutním pořádku. Když jsem třeba měla svou přihrádku v nepořádku, musela jsem to uklízet tak dlouho, až to bylo perfektní. Dobré to bylo v tom smyslu, že dodneška mám absolutní smysl pro pořádek, pro disciplinovanost. Špatné to bylo v tom, vlastně snad to nebylo ani tak špatné, ale já jsem strašně důvěřovala lidem. Potom, když jsem přišla do života, kde mi jaksi chyběl Bůh, v jehož učení jsme byli vychováváni. Takže životní realita byla z počátku dost tvrdá. Ovšem citově jsem byla a vlastně i dnes jsem velmi vázána na ženy, které se o mne v mém dětství staraly. A i když jsem si to dost často slízla, nějak to k tomu patřilo. A ještě dlouho jsem je jezdila navštěvovat. A nebyla jsem sama, kdo se tam rád vracel. Ale přesto to ve mně zůstalo. Nevím, jak to vyjádřit. Přece jenom postrádám rodinu, lásku. To nemůže vynahradit nic. Pohlazení, kterého se nám i v tom dětském domově dostalo. Paní vychovatelka před spaním přišla, pohladila, i pusinku dala, ale musela se o to všechno dělit s námi se všemi. Ale mámu to nemůže v žádném případě nahradit.

Jak pobyt v dětském domově ovlivnil váš současný život?

Já jsem si velmi rychle uvědomila – oproti dětem, které vyrůstaly v normální rodině – že musím vlastně bojovat sama za sebe. Nevím, jak dopadly ostatní děti, které vyrůstaly jako já v nějakém dětském domově. Ale mne to zformovalo natolik, že jsem si uvědomila, že musím za každou cenu ze života něco udělat, že musím něco dokázat. Že se musím spolehnout jen a jen sama na sebe. Nevím, snad se mi to skutečně podařilo. Ale vím naprosto bezpečně, že základ jsem dostala právě v dětském domově. Ale myslím si, že to byl skutečně výjimečný dětský domov. Musíte si uvědomit, že správkyně i vychovatelka byly s námi ve dne v noci. Obě tam bydlely. Když jsem pak přišla na ten krátký čas, kdy byl náš domov zrušen, do státního dětského domova, byl to obrovský rozdíl. Tam byly tehdejší „soudružky“ zaměstnané tak zvaně na směny. A bylo nás tam přes čtyřicet. Takže ony si ani nepamatovaly, jak se kdo z nás jmenuje. To bylo, jako když prodavačka prodává v obchodě housky, odstojí si u pultu svých osm hodin a jde domů. Takže to se nedá v žádném směru srovnávat. Naproti tomu náš dětský domov, to byla taková malá rodina, správkyně a paní vychovatelka nám svůj život obětovaly.

Samozřejmě jsem se zajímala, jak funguje dnes život malých opuštěných dětí. Něco jsem si přečetla, něco jsem viděla v televizi, něco jsem vyslechla v diskusích, ale to se opravdu nedá ani v nejmenším srovnávat se životem v dětském kolektivu, který jsem prožila. Život dětí bez citové vazby, škola, úkoly, stravování, hygiena, spánek, a druhý den to stejné. A pak nastane okamžik, kdy je dítěti patnáct let, musí opustit domov a rovnýma nohama vkročí do drsného života, na který není vlastně připraveno. Nechci to v žádném případě bagatelizovat, pravděpodobně je dnes více opuštěných dětí a méně personálu i dětských domovů, ale musím říci, že my jsme na tom byli opravdu lépe.