Do pětice všeho dobrého

David a Mareček

Když se smířili se skutečností, že vlastní dítě mít nebudou, jejich rozhodnutí si dítě osvojit bylo rychlé. Paní Kábrtová tehdy pracovala v Trutnově v manželské poradně a tam se řešilo kdeco. Včetně trápení manželů, marně toužících po dítěti. Věděla proto dobře, že pokud budou chtít bílé miminko, budou na adopci čekat možná celé roky. Oni ale chtěli dítě hned a na barvě jeho pleti jim pranic nezáleželo. Zažádali si proto o romské dítě a za půl roku dostali do péče dvouměsíčního Davida. Psal se rok 1991, Janu Kábrtovi bylo pětadvacet a jeho ženě Evě dvaadvacet let. David rostl a prospíval a rodičům dělal radost, ale Kábrtovým bylo brzy jasné, že jedináček není nic pro ně. Když byly Davidovi dva roky, přibyl do rodiny o půl roku mladší Marek. Mareček neměl na rozdíl od svého novopečeného bráchy to štěstí dostat se do rodinné péče dřív. Když si Kábrtovi zažádali o další dítě a nabídli jim Marka, museli absolvovat složitou anabázi, než se vyřešilo jeho slovenské občanství. Přestože šlo o záležitost poněkud absurdní – Marek se narodil v Čechách, a na Slovensku v životě nebyl – trvalo nějakou dobu, než se všechno po formální stránce uvedlo do pořádku. Pobyt v kojeneckém ústavu se na něm podepsal – neuměl mluvit, neuměl chodit a dokonce se ani sám nepostavil. Po několika ušních operacích nebylo jisté, zda vůbec slyší.

Luboš

Péče o dva kluky batolecího věku sice byla náročná, ale Kábrtovi byli šťastní. Navíc dostali od Fondu ohrožených dětí nabídku přestěhovat do Čáslavi, kde se uvolnil dům po bývalých jeslích a obec ho vyhradila pro náhradní rodinu. Najednou měli nejen kvalitní zázemí domu se zahradou, ale taky nějak moc místa. Po dvou měsících v novém bydlišti tedy přišel tři a půlletý Luboš. Lubošek byl s rozdílem pár dnů stejně starý jako David, kterého měli Kábrtovi už tři roky. V kojeneckém ústavu už vlastně půl roku „přesluhoval“ a kdyby si ho k sobě Kábrtovi nevzali, čekal by ho přesun do dětského domova a jeho šance na osvojení by pak byly ještě mnohem menší. „Na Lubošovi byl dlouhý pobyt v kojeňáku znát ještě víc než na Markovi. Jeho slovní zásoba byla nepatrná, pro jakékoliv maso měl výraz párek a pro zeleninu paprika. Naučit ho základní pojmy, barvy a počty na úrovni předškoláka, aby mohl jít do první třídy, byla hrozná dřina. Ale Luboš všechno dohnal a teď ve škole nemá potíže,“ vzpomíná paní Kábrtová.

Evička

Evičce, která přišla po Lubošovi, chyběl do prvních narozenin měsíc. Kdyby nebylo zbytečné byrokracie a administrativní mašinérie, mohla být ve své nové rodině mnohem dřív. Vyřízení žádosti trvalo pět měsíců. Temperamentní holčička sice občas vydá za všechny kluky, ale bráchové ji milují a může si být jistá, že až z ní bude velká a krásná holka, bude v nich mít zdatné ochránce.

Klatovské miminko

Zdálo by se skoro, že si svůj sen, mít dítě, Kábrtovi splnili bohatě a čtyři děti jsou tak akorát. Jenomže pak proběhla v novinách zpráva o takzvaném „klatovském miminku“. Na poliklinice neznámá žena odložila novorozence a beze stopy zmizela. Příběh a další osud miminka, jehož malinko šikmá očička napovídají, že jeden z rodičů je pravděpodobně asijského původu, tehdy vzbudil velký zájem široké veřejnosti. Jak by potom mohli zůstat lhostejní Kábrtovi, kteří moc dobře znali a prožívali osudy svých, vlastními rodiči opuštěných, dětí! Do pětice všeho dobrého neváhali ani okamžik a požádali soud, který se případem zabýval, aby jim svěřil dítě do péče. Ve své žádosti nevyloučili žádnou formu – pěstounskou péči, osvojení, cokoliv, bez podmínek a výhrad, jenom aby dítě bylo co nejdříve u nich a nemuselo trávit čas v kojeneckém ústavu. „Ze zkušenostmi s našimi dětmi víme, jak důležitý je každý den v životě tak malého dítěte. V kojeneckém ústavu je sice o děti postaráno co se týče jejich tělesných potřeb, ale miminko potřebuje pochovat, pomazlit, cítit, že je má někdo rád a každého dne, kdy o to přichází je škoda a každý takový den je poznamená. Nemůžu proto pochopit, proč soudní proces, kde navíc nebyl odpůrce, trval půl roku,“ říká ještě teď rozzlobeně pan Kábrt, který se v beznaději z nekonečnosti formalit, uchýlil k radikálnímu kroku. Rozjel se do Klatov, došel na matriku a oznámil tam, že přiznává otcovství k nalezenému miminku. „Matrikářka mi to ale neuznala a zavolala na mě kriminálku,“ usmívá se s lítostí, že se lest nevydařila. „Odvedli mě k výslechu, kde se vysvětlilo, že nejsem zločinec, který svedl a opustil nějakou neznámou ženu, ale že jde o tzv. matriční otcovství. Nakonec mě propustili, ale pokus tímto způsobem všechno urychlit, nevyšel. Přiznání otcovství je totiž podmíněno souhlasem matky a ta je neznámá.“

Rozhodování soudu se táhlo dál a dál a Daniel Klatovský, jak byl chlapeček oficiálně pojmenován, byl mezitím v kojeneckém ústavu. Aby se situace ještě víc zkomplikovala, zažádala si o osvojení „klatovského miminka“ další rodina. Kábrtovi se ale nechtěli vzdát, najali si právníka a bojovali dál. Nakonec věc zvrátily v jejich prospěch nezávislé posudky na obě rodiny žadatelů a doporučení psychologa. Pro Kábrtovy hrálo, že už vychovávají čtyři cizí děti jiného etnika, zatímco druhá rodina má tři vlastní děti a jiné etnikum by přijímala jako nové. Daneček je tedy Kábrtových, i když se pořád oficiálně jmenuje Klatovský. Ale hlavní je, že k nim patří. Soud už povolil změnu jeho příjmení, ale je na ni zatím dost času, než půjde do školy.

Kompletní sestava

V současné době tedy Kábrtovi považují svou sestavu za kompletní. (Evička by prý ale chtěla ještě holčičku, aby v přesilovce kluků nebyla tak sama.) David s Lubošem chodí do druhé třídy a maminka je s jejich učením spokojená. Luboš, s nímž měla po jeho příchodu do rodiny tolik starostí, jí dělá radost také tím, že je mimořádně manuálně zručný a na co sáhne, to se mu daří. Chodí na keramiku a vyrábí krásné věci. Prvňáček Marek, o jehož sluch se rodiče trochu báli, nejenže dobře slyší, ale navíc má skvělé muzikantské nadání a hezky hraje na piáno a na flétnu. Z toho má o to větší radost tatínek, který učí v hudební škole a své děti samozřejmě k hudbě vede. Evička zatím chodí do školky a Daneček je hodné a tiché roční batole. Vypadá to, že smutné příběhy všech pěti dětí, které se díky Kábrtovým spojily v příběh jediný, dopadly dobře.

Pohádkový happyend, kde je všechno jenom idylické, to ale úplně není. Kábrtovi si to uvědomili třeba ve chvíli, kdy děti přiběhly domů zaražené a s moldánky, protože je nějaká paní vyhnala z dětského hřiště. „Řekla jim, že jsou cikáňata z dětského domova, my nejsme jejich rodiče a na hřišti nemají co dělat. Dětem netajíme, odkud k nám přišly. Snažíme se jim vysvětlit, že jejich maminka, ta paní, co je nosila v bříšku, se o ně z nějakého vážného důvodu nemohla starat, a proto jsou teď u nás a že teď jsme jejich rodiče my. Děti to berou jako normální a nijak se nad tím nepozastavují. Spíš se jim zdá divné, že jiné děti se rodí v nemocnicích. Fakt, že přišly z kojeneckého ústavu, je tedy nepřekvapí, ale takovýhle zlý výlev cizího člověka je přece jenom zaskočil,“ říká pan Kábrt.

S lidskou zlobou se člověk smiřuje těžko, zvlášť, když je namířená proti malým dětem, které si svůj životní příběh a barvu kůže nevybraly. To, že také někdo anonymně volal, ať ti cikáni nechodí na dětský kolotoč, už samozřejmě děti nevědí. Paní Kábrtová přiznává, že se od té doby bojí děti někam pouštět samotné. Tím víc se jim ale oba rodiče snaží všechno vynahradit. Jezdí společně na výlety, na letní tábory a pobyty pořádané právě pro rodiny s dětmi v pěstounské péči, a také k prarodičům do Podkrkonoší. Ty skutečnost, že jsou babičkou a dědečkem vnoučátek s trochu tmavší pletí, vůbec netrápí. Každé další dítě přijali stejně vřele jako prvního Davida. Jenom Mareček je prý trochu překvapil. Nevěděli, že jim přibyl vnouček a když přijela rodina na návštěvu, vběhl do dveří místo Davida Marek a babičku s dědou trochu zmátl. Pak už si zvykli a žádné další vnouče je z míry nevyvedlo.