Škola - zlodějský ráj?

To jsem minulý měsíc v několika školách osobně vyzkoušel.

Je trochu šedivé květnové ráno a já sedím v roli bezcharakterního zloděje na lavičce před Základní školou Chabařovická v pražských Kobylisích. Kolem se houfují děti, některé přicházejí také s maminkami či babičkami. Pokládám to za bod pro sebe: pokud do školy vcházejí i rodiče dětí, nebude další dospělý až tak podezřelý.

Už odsud ale vidím, že s odcizováním věcí bude problém. Místo šaten z pletiva, jak si je pamatuji z dob své školní docházky, stojí v proskleném vestibulu modré uzamykatelné skříňky. Každé dítě má svůj klíč, věci si ukládá všem na očích. A to doslova: z ulice je sem vidět jak z druhé řady na jeviště.

Přesně v 7.40 se škola otevírá. Mí domnělí komplici-rodiče se s dětmi loučí a spořádaně zůstávají před prvním schodem. Očekávaná výhoda se rozplývá jak pára nad hrncem. Snažím se nevniknout mezi úplně prvními, současně však být stále součástí oné první vlny. Energická blondýna středních let u vchodu si mě podezíravě změří. Vedle stojící chlapík, kterého tipuji na školníka, taky nevypadá, že by mi chtěl věřit, že jdu provádět deratizaci.

„Kam jdete?“ vypálí na mě blondýna ledva si vyměníme dobrý den. „Hledám paní ředitelku,“ uchyluji se k nejbanálnějšímu, přesto nejosvědčenějšímu vysvětlení. „My máme pana ředitele,“ kontruje dozírající. Tohle jsem si měl ověřit, napadá mě, ale kupodivu to nevyvolává očekávanou podezíravou reakci: „Ale nevím, jestli na vás bude mít čas. Doprava a druhé dveře vlevo.“ Sebevědomě se usmívám a s poděkováním odcházím naznačeným směrem. Je to jak v počítačové hře – překonal jsem první úroveň, jsem tu! Zahýbám doprava a mizím dvojici z očí.

Ředitelnu míjím bez povšimnutí a pouštím se hlouběji do nitra školy. Nacházím však jen prázdné prostory, chodbu spojující křídlo ZŠ s druhou částí budovy, kde sídlí pedagogicko--psychologická poradna, ZvŠ a pobočka FOD, vestibul jídelny, zamčené dveře kabinetů, dílen nebo možná skladu úklidových prostředků. Každopádně žádné třídy plné mobilních telefonů, kalkulaček a žákovského kapesného.

Vracím se pomalu do hlavní chodby, zde už ovšem čeká sešikovaný pedagogický dozor. Na každé křižovatce chodeb, u každého schodiště stojí jedna či dvě učitelky, které si mě velmi nápadně prohlížejí. Nepřibližuji se raději do jejich blízkosti a vyčkávám u informační nástěnky. Pár minut před začátkem vyučování přece musí odejít.

Najednou vedle mě stojí sebevědomý, o hlavu vyšší muž a ptá se, co si přeji. Způsob, jakým otázku pokládá, mě nenechává na pochybách, že jde o ředitele. Napoprvé by to mohlo stačit, říkám si a odhaluji svou pravou identitu. Další si jdeme říct do ředitelny.

Jak zdejší ředitel Mgr. Jiří Markalous uvádí, v minulosti zde prý fungovala šatna podobná těm v divadle či v kině, kterou obsluhovala šatnářka. Tento systém byl ovšem poměrně málo bezpečný a věci se dětem často ztrácely. Právě proto přistoupila škola k systému skříněk, které jsou tu instalovány již dva roky. Každé dítě má svůj klíč – pro případ, že by jej ztratilo a nemohlo ke svým věcem, má školník univerzál. Jinak jsou skříňky trvale pod dozorem šatnářky, s níž jsem měl tu čest u vchodu, od 14.00 do 16.30 zde na bezpečnost majetku i zdraví žáků dohlíží mladík na civilní službě. Přes noc je ve škole aktivován elektronický poplašný systém. Za celé dva roky se tu neztratila jediná věc!

Mgr. Jiří Markalous také soudí, že doba, kdy děti do školy přicházejí a kdy ji opouštějí, není výrazně rizikovější než čas v průběhu vyučování. V době příchodu jsem si to ověřil, v době odchodu to ještě vyzkouším. Raději ale někde jinde.

Sídlištní zlodějský ráj

Škola, kterou jsem si k tomu účelu vybral, stojí v nedalekých Bohnicích. Budova uprostřed sídliště hostí kromě zmíněné základky také soukromou střední školu a soukromé střední odborné učiliště. Z hlediska bezpečnosti docela vražedná kombinace.

Vcházím do vstupní prostory, napravo i nalevo ode dveří jsou známé šatny z drátěného pletiva. Uprostřed stojí učitelka konající dozor – rozhlíží se především po dětech, sem tam s některým prohodí slovo. Projdu nepovšimnut a mířím doprava. Skleněné dveře za poslední šatnou oddělující tuto část od vlastních prostor školy jsou však zamčené. Otáčím se a mířím k levým dveřím. Znovu tak musím projít kolem hlídkující pedagožky. Daří se mi to bez problémů. Na dveřích, jimiž teď vcházím do prostor školy, visí oznámení tohoto znění: „Z důvodu zajištění bezpečnosti, ochrany zdraví a majetku žáků a studentů jsou tyto dveře v průběhu dopoledního i odpoledního vyučování (včetně přestávek) uzamčeny. Všechny návštěvy se hlásí na vrátnici školy.“ Pod tím jméno ředitele, podpis, razítko školy.

Ani jsem si nevšiml, že tu nějaká vrátnice je. Teď jsou ovšem dveře otevřené – je čas mezi dopoledním a odpoledním vyučováním, zaslíbená hodina všech školních lapků.

Hned za dveřmi si všimnu směrovky ukazující k sídlu odborného učiliště. Ještě se mi to bude hodit. Zahýbám za další roh a přicházím k jídelně. Tašky žáků jsou tu uloženy v otevřených skříňkách bez dvířek, ovšem stále se tu pohybuje moc lidí: dětí i dospělých, pravděpodobně učitelů. Trochu bezradně se rozhlížím, takže si mě všimne starší paní, uklízečka nebo kuchařka, těžko říct. Namluvím jí, že hledám zmíněné učiliště. Ochotně mi vysvětlí cestu a odchází. Když zmizí za rohem, nerušeně pokračuji dál.

Brzy nacházím schodiště a stoupám do prvního patra. Celé jej obejdu a pochopím, jak je školní budova situovaná. Rychle si vytvářím představu, kudy se kam mohu dostat. Vyjdu do druhého patra. Cestou mě potká řada učitelů, každého vždy první pozdravím a přátelsky se usmívám. Pedagogové mě rovněž přátelsky zdraví a na nic se mě nevyptávají. Pouze jeden učitel s černým plnovousem, který jde proti mně, se tváří, že by se mohl zeptat, co jsem zač. Přibližně v polovině chodby se proto teatrálně chytím za pouzdro na pásku a vytáhnu mobilní telefon. „No ahoj, Tomáši,“ zahlaholím do něj bodře. Rumcajs sklopí zrak a beze slova mě mine – nebude přece rušit člověka, který telefonuje.

Postupně projdu celou školu, dojdu k tělocvičnám, znovu zajdu k jídelně, podívám se, kde je družina. Nejživěji je v přízemí. Vesele tu pobíhají malé i větší děti – být deviant, mohl bych tu na toaletách zaškrtit třeba celou první třídu, kdyby na to přišlo. Oklikou kolem tělocvičen přicházím k šatnám. Dozírající učitelka teď stojí polo bokem, polo zády ke mně a baví se s dětmi. Navíc ji ode mě dělí čtyři nebo pět šaten, takže skrze znásobené pletivo jsem téměř neviditelný. Stojím v šatně obklopen taškami, bundami a botami. Tohle kolo jsem vyhrál. Pomalu vyjdu zase ven, obejdu celé přízemí školní budovy a otevřenými dveřmi v klidu projdu na ulici.

Než se vrátím do redakce, zaběhnu cvičně ještě do jedné bohnické sídlištní školy, kterou mám při cestě. Na vstupních dveřích je instrukce pro rodiče žáků navštěvujících školní družinu, která jim přikazuje zvonit a zapovídá vstupovat (ostatně také nad schodištěm v hale visí papír se zákazem vstupu). Srdnatě všechny zákazy ignoruji a vstupuji. Vlevo ode dveří je vrátnice s jedním oknem vedoucím ven před vchodové dveře a s dveřmi otevřenými do haly. Kdyby v ní sedící dozorce v kanárkovém triku a červených montérkách soustředěně nečetl Blesk, měl bych možná nějaké problémy. Takhle ale bez obtíží procházím do šaten. Vejdu do jedné z nich a do oka mi padne černá sportovní taška, naditá k prasknutí. Přemýšlím, jestli bych ji vynesl, ale než mám možnost to zkusit, přicházejí starší žáci. Beze spěchu odcházím.

Všichni se tu známe

Další den se vydávám do nevelké obce Toušeň asi 40 km za Prahou. Pět minut před sedmou to tu vypadá jak po morové ráně, jediným člověkem na ospalé návsi je trafikantka rovnající na pultu noviny. Škola je pochopitelně také uzamčená.

Krátce před půl osmou se před těžkými dřevěnými dveřmi začínají houfovat děti, v 7.35 jsou vpuštěny dovnitř. Vystoupím ze svého úkrytu za telefonní budkou a s hraným nezájmem se blížím ke škole. Pomalu otevírám dveře, opatrně za ně nahlédnu a ocitám se tváří v tvář dozírající školnici. Následuje obvyklý scénář výslechu a ujištění, že paní ředitelka přijde před osmou. Po celou dobu je školnice stále před šatnou dětí, která je společná pro všechny třídy (celá škola má dohromady padesát dětí). V 7.50 jsem doslova z ruky do ruky předán ředitelce Mgr. Marcele Lazákové.

„Aby se někdo cizí pohyboval po škole, je tu naprosto vyloučené, rodiče všech našich žáků známe, takže každá nová tvář je okamžitě zaregistrována. Do osmi hodin je dole u šatny služba, buď paní školnice nebo některá z vyučujících, v osm hodin se škola zamyká. Pokud chce někdo v době vyučování do školy, musí si zazvonit. Totéž platí i pro rodiče žáků, pokud si je chtějí vyzvednout před třetí hodinou, kdy provoz družiny končí,“ vysvětluje Mgr. Lazáková.

Jak se dále dozvídám, ani v noci není škola nezajištěná – poté, co tu v minulosti došlo ke krádeži, byl do školní budovy nainstalován elektronický bezpečnostní systém. O tom, že to nebyla zbytečná investice, svědčí i to, že jím od té doby byli vyrušeni už dva neúspěšní zloději. Odcházím s pocitem, že přijít krást do malé venkovské školy může jen blázen nebo zoufalec, který se chce před zimou dostat do teplíčka arestu.

I čtenáři nástěnek kradou

Teď zbývá ověřit, jak obtížné je proniknout do školy v době výuky. Vybírám si trochu větší školu v trochu menším městě. Základka zaštítěná jménem velikána v desetitisícových Čelákovicích je zasazená v zástavbě rodinných domků a vil, k nejbližším panelákům je ovšem, coby Jan Železný kamenem dohodil. Čekám, až bude první vyučovací hodina v polovině. V 8.20 přicházím ke škole.

Prosklené dveře jsou otevřené dokořán a zajištěné proti zavření. Těsně přede mnou vchází nějaký zpozdilec, následuji ho do šaten vlevo ode dveří. Od vstupní haly dělí prostor šaten stěna: kdo jednou vejde, je v bezpečí – z haly nemůže být spatřen. I zde jsou tradiční drátěné klece, jejich zadní stěna je však tvořena zdí, z níž vedou dveře na chodbu. Když opozdilec zmizí v chodbě, procházím i já deváťáckou šatnou a vydávám se na obhlídku školy.

Ze tříd je slyšet hlas vyučujících, dělníci v atriu provádějí nějaké stavební práce. Jinak klid. Najednou se v chodbě naproti mně objeví žena s knihami a sešity v náručí. Jsem si jist, že tady jsem skončil. Je právě polovina vyučovací hodiny, nikde nikdo a na chodbě školy cizí člověk. Přesto zkusím popojít k nejbližší nástěnce. Soustředěně se zahledím na připevněné letáky (už nevím o čem), a když se učitelka blíží, ještě víc se k nim nahnu. Tak ze dvou metrů ji přes rameno pozdravím a dál soustředěně čtu. Odpoví mi na pozdrav a dál mě neruší…

Vracím se do prostoru šaten. Na věšáku v úrovni očí visí dívčí džínová bunda do pasu. Promnu ji v prstech, je to kvalitní měkká džínovina, pár stovek bych za ni asi v leckterém bazaru dostal. Kufřík mám skoro prázdný, pohodlně by se vešla… Vrátím se do reality, nahlédnu opatrně do haly a s uspokojením a pocitem naprostého bezpečí odcházím.

Jaké je tedy zabezpečení majetku žáků i školy samotné v českých základkách? To si na základě několika náhodných návštěv netroufám zobecnit. Nicméně z pěti škol, které jsem navštívil, jsem se ve třech pohyboval bez nejmenších problémů. Na základě této zkušenosti jsem učinil několik závěrů, jimž přiznávám obecnější platnost. Uvádím je na šedém podtisku. Pohyboval jsem se v Praze a jejím okolí, nicméně si myslím, že podobnou zkušenost bych udělal kdekoli v republice. Možná by stálo za to se zamyslet: jak je zabezpečena právě vaše škola?