Zákazy a příkazy v MŠ

Jak vytvářet a upevňovat správný model chování? Co dělat, když dítě "ruší" vlastními nápady a podněty? Jak povzbuzovat přijatelné chování a odrazovat dítě od nevhodného? Někdy stačí úsměv, ocenění výkonu dítěte jako pochvala, jindy povzbuzení anebo taková odměna, která mu udělá radost. Sdílení radosti je psychická stimulace žádoucího druhu chování. A když odměna, tak bezprostředně po projevu chování, který chceme u dítěte podpořit.

Dětem hodně prospívá, když si s nimi povídáme, když se dokážeme k nim snížit, tj. udržovat rozhovor na jejich vlastní úrovni, spoluprožívat určité téma. Získáme si důvěru dítěte a citovou blízkost navázáním kamarádského kontaktu, projevováním úcty. Dítě musí cítit, že si ho vážíme, i když něco provede. Vzpomínám si na děti, které neustále něco rozlévaly, protože byly neobratné. Ale ne všechny děti tuto situaci zvládaly stejně. Některé slzičky zahnalo povzbuzení, zlehčení situace, že to nic není, že se mi to taky stalo, když jsem byla malá, někdo potřeboval slyšet toho víc, potřeboval rozesmát: "Kakao se rozlilo, vůbec nic to nebylo, jen Liduška plakala nad tou louží kakaa. Usmálo se kakao - vůbec nic se nestalo."

Házíme si – nakreslil Péťa Mužák, MŠ Naskové, Praha 5.

Sdílet radost s dítětem, stimulovat psychickou stabilitu, soucítit při jeho problémech. A nikdy netrestat dítě za jeho dobře míněný nápad, za jeho snahu něco poznat. Co dělat ale s dítětem, které nerespektuje určitá pravidla? Co dělat s dítětem, které se chová tak, že hází hračkami, ubližuje jiným dětem, je agresivní?

Když se skutečně chová nehezky, je potřeba mu dát najevo, že tohle se nesmí dělat. Vysvětlit, připomenout pravidla, případně ho odvést od problému. Ne jako trest, ale jako čas a prostor na uklidnění. Jde o to, aby dítě poznalo, že agresivní chování vede k izolaci a začalo si uvědomovat určité souvislosti a samo se snažilo situaci řešit případnou omluvou, zmírňováním agrese a postupným omezováním vznikajících konfliktů. Aby se mu to povedlo, potřebuje někoho, kdo ho cestou poznání povede, kdo ho ale nebude hned na začátku cesty peskovat nebo trestat za to, co ještě neumí. Trestat tím, že mu obrazně řečeno přilepí nálepku "zlobivý", "ošklivý", "nevychovaný".

Je dobré vést děti k tomu, aby se naučily vyjadřovat své pocity. Kladné i záporné. I my, dospělí, máme svoje problémy. Když víme, v čem náš problém spočívá, spíš se s ním dokážeme vypořádat. Vedeme děti k tomu, aby si uvědomovaly, jakou mají náladu, co je nazlobilo, proč se chovaly agresivně, co bylo příčinou jejich vzteku, konfliktu. Neříkejme dětem "buď tiše, nechci nic slyšet", ale nechme je vypovídat se, vyslechněme je. Dítě musí vycítit, že vnímáme jeho trápení, že je chápeme, že mu rozumíme. Potom bude i k naším radám vnímavější. V tom také spočívá těžiště výchovy: vzájemný citový vztah. Z pohledu dítěte bych to charakterizovala takto: "Na toho, kdo mě má rád, kdo mi rozumí, se mohu spolehnout."