Dovolte si chyby ve výchově

„Předchozí generace rodičů možná nad výchovou tolik nepřemýšlela, ale na druhé straně si byla jista ve svých postojích k výchovným problémů,“ říká psycholožka Lenka Lacinová, spoluautorka knížky Dost dobří rodiče aneb drobné chyby ve výchově povoleny. Přečtěte si rozhovor o tom, že nemá smysl snažit se ve výchově o dokonalost, proč je důležité dětské zlobení, a že k hyperaktivitě dětí do jisté míry přispívá i rychlá doba.

Jaké chyby ve výchově si tedy mohou rodiče bez obav dovolit?

S kolegyní Petrou Škrdlíkovou, se kterou jsem knihu Dost dobří rodiče aneb drobné chyby ve výchově povoleny napsala, vedeme již řadu let skupiny, kam přicházejí rodiče, kteří mají problémy s výchovou svých dětí. I přes značnou snahu, vysokou motivaci a množství energie bývají nešťastní, bezradní a zklamaní z toho, že se jejich dítě nechová, jak by si představovali. Opakovaně slýcháme: „Vím, že je dobré se s dítětem rozumně domluvit a vysvětlovat mu, proč má co dělat. Vím, že je správné na děti nekřičet. Snažím se o to, ovládám se, ale pak mne vytočí, vybuchnu a všechna předsevzetí jsou pryč. Mám výčitky, že jsem se nezachovala správně, a začnu si nad spícím dítětem slibovat, že od zítřka budu lepší matka.“ A následujícího dne to dopadá podobně. Když mluvím o drobných povolených chybách, mám na mysli to, že rodič by měl být k sobě tolerantní a netrestat se výčitkami, že nedostojí nedosažitelnému ideálu rodičovství. S rodiči pracujeme na tom, aby začali vidět výchovu realisticky, s prostorem pro pochybení, nedokonalost. Cesta k tomu vede přes uvědomění si zdrojů, ze kterých si rodič představu o dobré výchově vytváří. Tedy z toho, jak jsem byl sám vychováván, ale také například z dobově podmíněných doporučení odborníků v médiích. A že tyto zdroje mnohdy vytvářejí v rodičovské mysli nesplnitelný, neživotný ideál výchovy, který je nutno polidštit. Může se stát, že na dítě matka nespravedlivě třeba zakřičí, když je přetažená a unavená z nevyspání či přepracování. Jako konstruktivní reakci matkám doporučujeme, aby se za tuto „chybu“ netrestaly výčitkami, které vedou k začarovanému kruhu oslabování rodičovského sebehodnocení a k utváření nejistoty ve výchově. Je dobré se dítěti podle jeho věku adekvátně omluvit a svou chybu přiznat bez strachu o ztrátu autority. Autorita se naopak daleko rychleji ztrácí, když jako rodič tušíme, že jsme například rozhodli nesprávně, ale jen proto, že to přece bylo naše „dospělé“ rozhodnutí, na něm trváme i nadále.

Proč se dnes klade důraz na dokonalost, když se ještě nedávno výchova tolik neřešila a mnoho dětí vyrůstalo jakoby ponechány samy sobě?

Nemyslím si, že by se před 20 či 30 lety neřešila správná výchova, jen to vypadalo trochu jinak. K výchově se přiřazovala jiná „klíčová slova“. Výchova byla více postavena na poslušnosti a vyznačovala se vyšší direktivností. Neřekla bych, že mnoho dětí vyrůstalo „bez výchovy“. Jen se jim možná rodiče nevěnovali takovým způsobem, jako je tomu dnes. V té době se možná do větší míry než dnes skrývalo pod představou správné výchovy materiální zabezpečení, maminky vařily, pekly, zavařovaly, chystaly svačiny do školy, praly, žehlily, šily a uklízely. Za výchovu se pokládala pomoc při přípravě do školy a zajištění pobytu na čerstvém vzduchu. Oproti dnešnímu pojetí správné výchovy můžeme opravdu mít dojem, že se snad pro děti nic moc výchovně nedělalo. Ale tento dojem je mylný. Je fakt, že předchozí generace rodičů možná tak moc nad výchovou nepřemýšlela, ale také byla méně nejistá ve svých postojích k výchovným problémům. Samozřejmě mnohdy mohla přílišná přísnost nadělat škodu, přispěla k neurotizaci dítěte, ale po pravdě dnešní hyperprotektivita a tendence vidět v dítěti spíše rovnocenného partnera přináší jiné problémy, například s uznáváním hranic a autorit, nebo problémy v podobě agresivity a neklidu.

Minulá doba vyžadovala od dětí poslušnost a mnoho rodičů na základě špatných zkušeností z dětství volí mírnou výchovu. Říkáte ale, že poslušnost je velmi důležitá.

Cílem výchovy k poslušnosti není, aby dítě jako dospělý bylo bez názoru a slepě vyhovělo všem pokynům, ale spíše aby se dokázalo přizpůsobit v situaci, kdy je to na místě, a dokázalo přijmout rozhodnutí, byť třeba ne zrovna příjemné, od nadřízeného, od autority. Poslušnost se s existencí vlastních názorů nevylučuje.

Když se řekne výchova, vzápětí se objeví slovo trest. Trest za něco, co dítě udělalo, nebo neudělalo. Je vůbec vhodné používat slovo trest, když má tak jednoznačně negativní emocionální náboj?

Sama se raději v rámci výchovy v rodině termínu trest vyhýbám. Často si s rodiči ve skupině vyjasňujeme, za co je a za co není děti trestat, nebo spíš jak na nějaké situace výchovně reagovat. Podle mne je nejdůležitějším kritériem pro posouzení problémové situace vývojová úroveň dítěte. Vždy bych měl jako rodič posoudit, zda problémové chování třeba není téměř typickým projevem daného období, které není dobré vlastně trestat, ale spíše výchovně regulovat, když jde například o projevy batolecího či pubertálního vzdoru.

Dítě by mělo z našich reakcí zřetelně rozpoznat, co je správné a co nesprávné chování, co znamená ano a ne. Když batole ubližuje druhému dítěti na pískovišti, tak nemá následovat trest, ale zamezení pokračování takového chování s jasným „ne, takhle ne“. S nárůstem a rozvojem rozumových schopností během školního věku je možno přistoupit k metodě přirozených důsledků, protože dítě je už schopno spojit příčinu a následek svého chování. Je ideální, když přirozené důsledky vedou k napravení „škod“ způsobených chováním dítěte.

Co považujete za nejdůležitější cíle výchovy v dnešní době?

V devadesátých letech se po změně režimu kladl důraz na rozvoj osobnosti, podporu tvořivosti, jedinečnosti. Myslím, že cílem výchovy té doby bylo vychovat sebevědomého a šťastného jedince, který se bude umět ve společnosti prosadit. Do hry se dnes ale opět vracejí ideály jako přiměřená poslušnost, slušnost a vyrovnaný vztah k autoritám. Nicméně ideály zdravého sebeprosazení a individuálního štěstí tady zůstávají dál. Ideál výchovy se podle mého rozšiřuje a zahrnuje komplexně všechny oblasti psychického vývoje. A tím pádem se mnohdy opět stává do značné míry nedosažitelným. S tím musíme jako rodiče počítat, a neustále si připomínat, že je uspokojivé, když se nám naše plány s dětmi naplní v podstatě jen „dost dobře“.

Umět vyjádřit hněv je dobré

Rodiče často řeší „zlobení“ svých dětí. Podle vás je ale zlobení důležité a má cennou úlohu ve vývoji dítěte.

Je velmi zajímavé si s rodiči popovídat, co to vlastně zlobení podle nich je. Mnohdy je pro rodiče velkým překvapením, že to, co pokládají za záměrné zlobení dítěte, je vlastně typickým projevem chování dítěte daného věku. Myslím, že nejlepším příkladem je období prvního dětského negativismu, tedy období batolecího vzdoru, kdy dítě prostřednictvím protestu a negování vlastně objevuje samo sebe, svoje já a svou vlastní účinnost. Tím, že ho jako rodič učím, jak zacházet s negativními emocemi, jak je vyjadřovat, co je a co už není ve společnosti přijatelné a adekvátní, pomáhám vývoji seberegulace, která je v životě důležitou dovedností. Těžko se to může učit dítě, které takzvaně „nezlobí“ a pasivně se přizpůsobuje v jakékoli situaci.

Hněv je dobrý, i tuto myšlenku prosazujete. Dnešní společnost si ale spíše myslí, že projevit hněv a jiné negativní emoce je nepřípustné. Proč je tak důležité vyjadřovat i méně kladné pocity?

Hněv patří mezi základní lidské emoce stejně jako radost. Sám o sobě není ani špatný, ani dobrý. Špatné nebo dobré jsou způsoby, jak s ním zacházíme. Proč vyjadřovat negativní emoce? S negativním pocitem, třeba s křivdou a ublížením, které sdělím a vyjádřím, může můj partner nějak naložit. Dávám mu příležitost se adekvátně zachovat, například omluvit se, nebo situaci nějak napravit. Pokud negativní emoce střádám a nevyjadřuji je, vystavuji sebe a partnera nebezpečí, že posléze na minimální podnět vybuchnou nakumulované negativní emoce zcela nekontrolovaně, neadekvátně a o to víc destruktivně.

Jak tedy vyjádřit svůj hněv a neublížit?

Zásadně vyjadřovat svoje negativní pocity v první osobě, mluvit za sebe, neobviňovat a negeneralizovat. Když negativní pocit vyjádří dítě, je důležité nebrat to jako drzost, nebrat si to osobně, nenechat se tím zranit, ale brát to jako klad, že se právě teď moje dítě učí vyjadřovat negativní emoce konstruktivním způsobem.

Neméně důležité je ale i vyjadřování kladných emocí. Umíme to?

Vyjadřování pozitivních emocí, oceňování, chválení nám opravdu v našem kulturním okruhu moc nejde. Trocha zaměření na pozitivní aspekty a jejich otevřené sdělování blízkým lidem by nám a našemu sebehodnocení ale prospělo. Rodiče často neví, za co děti chválit, a často se nás zejména rodiče hyperaktivních dětí ptají, co dělat. Na doporučení psychologů by dítě rádi pochválili, ale v podstatě nemají, za co. Překvapivé je pak pro ně doporučení, že nemusí chválit za výkon, ale ať dítěti sdělí něco pěkného, pozitivního, jen tak. Ať třeba pochválí barvu vlasů, očí nebo cokoli a řeknou, že „jim se to líbí“. To dítěti přinese pocit přijetí a přispějeme k budování zdravého sebehodnocení svého potomka.

Za dětský neklid může i doba

Zabýváte se i hyperaktivními dětmi. Existují různé teorie, proč této poruchy přibývá. K jakým se přikláníte?

Uvedu několik možných příčin. Dnes lépe a více diagnostikujeme různé odchylky od vývoje a jako společnost se diagnóz psychických poruch a onemocnění již tak neděsíme, jsme vůči nim vstřícnější. Rodí se také mnohem více nedonošených dětí, u kterých se zvyšuje pravděpodobnost přítomnosti těchto vývojových poruch. Na děti jsou dnes kladeny vyšší nároky na soustředění a pozornost, a hlavně na výkon. Doba přináší velké množství informací a podnětů, které třeba dítě s křehčí nervovou soustavou hůře vstřebává, a výsledkem přetížení může být neklid. K podpoře dětského neklidu, hyperaktivity může přispívat i rodičovská nejistota a touha po dokonalosti.

Může chování maminky v těhotenství a po porodu ovlivnit vznik hyperaktivity?

Asi bych byla opatrná se slovem vznik, ale souvislosti mezi mírou úzkostnosti matky v těhotenství a pozdější mírou hyperaktivity byly výzkumně doloženy. Nechtěla bych ale tak složitou problematiku, kde se střetávají dědičné faktory i vliv sociálního prostředí, zjednodušovat. Shrnula bych, že chování matky před a po porodu může do jisté míry ovlivnit míru těchto potíží u dítěte.

Hyperaktivita může podle vás vzniknout i tehdy, když rodiče nerespektují vývojové mezníky dítěte. Můžete to vysvětlit na případu?

Nerespektováním vývojových mezníků, nebo chcete-li limitů dítěte, může vznikat neklid na straně dítěte. Předškolák tak může reagovat motorickým neklidem na nadměrnou zátěž v podobě každodenních mimoškolkových zájmových aktivit. Ty ho sice baví, ale neposkytují mu prostor a čas na nestrukturované a fantazijní hraní, které k danému věku vývojově patří.

Ve své knížce jste napsala, že znaky hyperaktivity se dají rozeznat už v kojeneckém věku, a to hlavně vydatným pláčem.

Rodič by měl zpozornět, když se u dítěte objevují záchvaty nepřetržitého pláče (hodinu i mnohem déle) a když vzdoruje všem běžným pokusům o zklidnění. Toto doporučení platí samozřejmě za předpokladu, že je vyloučena somatická příčina pláče. Pediatr by měl vyslechnout rodiče, a pokud vyloučí tělesnou příčinu, doporučit třeba poradnu pro nadměrně plačící děti, která je ale pouze v hlavním městě. Doporučuji i konzultaci s dětským vývojovým neurologem.

Jak se hyperaktivita projevuje u starších dětí?

Často dělají chyby z nepozornosti, jejich práce je neuspořádaná, jsou zbrklé, rozlítané, nic nedotáhnou do konce, mají potíže udržet pozornost dlouhodobě, při plnění úkolů, i třeba při hře. Často budí dojem, jako by nebyly duchem přítomné. Když se do něčeho pustí, za chvíli od toho utečou k něčemu jinému. V hovoru s druhými odbíhají od tématu, nejsou schopny se soustředit na probíhající rozhovor, mají problémy dodržovat pravidla hry. Hyperaktivita se projevuje i bezúčelnými, neorganizovanými pohyby, jedná se o nadměrnou motorickou či verbální aktivitu. Rychle na vše reagují, aniž by čekaly, až budou dokončeny instrukce, nebo aniž by vlastně zjistily a doposlechly, co se po nich vyžaduje.

Unavit hyperaktivního? nesmysl

Co mohou rodiče udělat, aby mu pomohli? Často se radí hyperaktivní dítě unavit, je to tak jednoduché?

To nepomůže. Únava se totiž překvapivě může projevit ještě větší pohyblivostí. Děti mohou působit neunavitelně, ale jejich nervová soustava je přetížená, protože si nedokážou odpočinout. Podle profesora Matějčka tyto děti ve skutečnosti nemají větší množství energie, ale nedovedou její výdej účelně koordinovat.

Lze hyperaktivitu „vyléčit“, nebo jde vždy jen o zmírnění příznaků?

Například autoři Tyl a Tylová uvádějí, že třetina dětí s lehkou mozkovou dysfunkcí, která je někdy do značné míry vnímána jako synonymum pro hyperaktivitu, v dospělosti „dozraje“. Třetina se naučí své slabé stránky kompenzovat a u třetiny potíže přetrvávají a projevují se zejména v sociální oblasti. Tito jedinci mívají problémy se společenským zařazením, v povolání i v mezilidských vztazích. Prognóza vývoje jedinců s ADHD je podle psychiatričky Drtílkové v odhadech čísel poněkud odlišná. Tato autorka zmiňuje, že u poloviny dětí dojde ke spontánnímu zlepšení před nástupem dospívání. U 40 - 60 procent postižených pak přetrvávají v nějaké podobě problémy s hyperaktivitou až do dospělého věku. Prognóza však do značné míry záleží na tom, zda se podaří poruchu včas rozpoznat a zahájit vhodnou léčbu.

Proč je více hyperaktivních kluků než holek?

Dědičnost poruchy je pravděpodobnější po mužské linii, a také náchylnost k poruchám raného vývoje mozku je u mužského pohlaví větší. Jistou roli hraje i to, že chlapce se daří lépe podchytit, protože jejich problémy jsou nápadnější. Dívky častěji trpí poruchami pozornosti bez hyperaktivity a vyznačují se nesoustředěností. Oproti chlapcům se u nich méně vyskytují poruchy učení a mají méně potíží s chováním ve škole a ve volném čase.

Lenka Lacinová (1969) studovala hudební vědu a psychologii na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.Od roku 2000 působí jako výzkumný pracovník v Institutu výzkumu dětí, mládeže a rodiny při Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity a na katedře psychologie tam vyučuje vývojovou psychologii.Výzkumně se zabývá vztahy v rodině, partnerskými vztahy v adolescenci i dospělosti, momentálně se zaměřuje na vnímání rodičovského konfliktu dětmi.Od roku 2002 vede společně s Petrou Škrdlíkovou rodičovské skupiny pro rodiče neklidných a hyperaktivních dětí v Centru pro rodinu a sociální péči v Brně.Má téměř patnáctiletého syna, který studuje víceleté gymnázium a s nadšením se učí japonštinu, dělá i sportovní šerm a jeho matka trvá na tom, aby stále ještě chodil do hodin klavíru.