Máma na půl úvazku

Je 7.05 ráno a já se vymrštím jako pružina, protože mám přesně hodinu času než dorazí chůva. Kromě snídaně musím stihnout ještě sprchu, obléct dítě i sebe, uvařit mu oběd, namalovat se a obléct. Prcek je po ránu obvykle v dobré náladě, a tak se na mě směje, potuluje se po bytě a pozoruje, jak se chystáme do práce. Někdy mezi řasenkou a hledáním jogurtu ke svačině přichází chůva a nastává loučení a můj úprk do práce.

Když si vzpomenu, že ještě před pár měsíci jsem měla rána velmi, ale velmi pozvolná, snídani jsem připravovala i jedla v pyžamu a pak jsem přemýšlela, co že to dneska s tím mým drobečkem podnikneme..

Když byl synovi rok a půl, nastoupila jsem na poloviční úvazek do práce. Místo jsem hledala už od jeho prvních narozenin. Na původním místě už to nešlo, a tak jsem nenechala nic náhodě a sama aktivně pátrala. Najít částečný úvazek není v českých pracovních vodách vůbec lehké, obzvlášť, když nechcete dělat "cokoliv", ale něco co vás bude bavit a na co máte vzdělání a zkušenosti. Chvíli to trvá, ale trpělivost nám matkám nechybí. Po pár měsících přišel úspěch ve výběrovém řízení a docela rychlý nástup do procesu.

"Cože?! Teprve rok a půl?!" diví se mnoho kolegů, kterým odtajňuji věk svého dítěte. Tím většinou jejich komentář končí, ale v jejich tvářích vidím opravdové překvapení. Už jsem si zvykla, takže to nijak nekomentuji, neomlouvám, nevysvětluji, prostě se jen usmívám.

Na mateřskou dovolenou jsem se nesmírně těšila. Dopředu jsem prohlašovala, že doma budu tři roky, možná i čtyři a že vlastně asi nasázím ty děti jako buchty na pekáč a bude ze mě matka s velkým M. Protože jsem mnoho let pracovala na plný plyn, upřímně jsem se nemohla dočkat pobytu doma a jiných (mateřských) starostí. Po pár měsících se spavým miminkem (ve 4 měsících spal celou noc a ještě několikrát přes den, někdy i 4 hodiny v kuse) jsem měla byt jako klícku, denně navařenou večeři, přečtenou rodičovskou literaturu a hodiny a hodiny jsem brouzdala na internetu (nebo taky s kočárem v ulicích) a chatovala s kamarádkama.

Pomalu ale jistě mi začalo chybět pracovní nasazení, nové výzvy a takový ten typický shon, který doprovází práci v mnoha firmách. Místo rodičovských diskuzí jsem začala surfovat pracovní servery a personální agentury. Výsledek znáte.

Každé dopoledne je ze mě kancelářská krysa s podpatkama, notebookem a zaplněným inboxem emailu. Po obědě se transformuji v mámu v teniskách, která leze na hřišti na klouzačku, jde na plavání kojecnů a fouká bebíčka z běhání po parku. Převážnou většinu svého platu dávám chůvě. Naštěstí si díky podpoře přítele mohu tento luxus dovolit. A jsem za to vděčná, protože jsem konečně zase šťastná. Štastná máma. Už si nedovedu představit, že bych ráno neprošla tím hektickým začátkem dne, že bych si s kolegy nepovykládala o novém šéfovi, neumím si představit den bez tabulek excelu. Své dítě miluji a nikdy bych nevzala mateřství zpátky. Rádi bychom měli ještě další děti a zatím netuším, co to se mnou udělá. Nechám se zase překvapit.

Chtěla bych na závěr podotknout, že v žádném případě nezavrhuji jakkoliv dlouhou mateřskou či rodičovskou, nejsem kariéristka (nemám vysokou pozici) a fandím mámám na plný úvazek. Jen jsem prostě z trochu jiného těsta. A i já sama jsem na to přišla teprve nedávno. A snad jen ještě poznámka - původně jsem plánovala pracovat v neziskovém sektoru, ale nakonec pracuji v komerční sféře a neziskovce pomáhám ve volném čase (když nějaký je:)) Přece jen musím z něčeho zaplatit tu naši úžasnou chůvu (o výběru chůvy bych taky mohla napsat celý článek!).