Jak jsme založili rodinnou kapelu

Po odvysílání našeho prvního vystoupení v Česko Slovensko má talent jsme dostali spoustu vzkazů typu "metal neposlouchám, ale vaše show u nás bavila celou rodinu", "perfektní společná rodinná aktivita", "škoda, že naši se mnou takhle neblbli" atd. Není úplně snadné vymyslet rodinnou aktivitu, která baví všechny, a tak jsem si řekla, že by pár střípků ze začátků Metal Kidz mohlo inspirovat další rodinné klany k něčemu podobnému. Pomalu začínám věřit, že nic není nemožné, vždyť kdyby mně někdo o vánocích 2009 řekl, že za 8 měsíců budu hrát v televizi na baskytaru, volala bych Chocholouška … Ale popořádku.

Kapitola 1 - Markétka

Nevím, jak moc její vývoj ovlivnila návštěva dvou rockových koncertů v době, kdy jsem s ní byla těhotná, ale už někdy od druhého roku bylo jasné, že má velmi dobrý hudební sluch. V 5 letech šla na hudebku do přípravky a když se v pololetí rozhodovala, na jaký nástroj bude hrát, sama si "vydupala" housličky. S houslemi mám svoje zkušenosti a tak jsem okamžitě běžela do lékárny koupit si špunty do uší, protože mě děsily ty vrzavé začátky. Nutno poznamenat, že jsem je nikdy nemusela použít a i paní učitelka v hudebce říkala, že je Markétka jedním z nejtalentovanějších žáků, co učila. To potěší :).

Kapitola 2 - Martínek

Martínek je odmalička divoch a přestože jsem v jiném stavu s ním na žádném koncertě nebyla, i on dokázal ve třech letech přesně zaintonovat slavnou Ivánkovu písničku z Mrazíka "Před naší, za naší", což není úplně nejjednodušší kousek. Když chtěl v pěti letech k vánocům bubny, běžela jsem pro špunty podruhé … První týdny byla bicí souprava v kuchyni a to jsem opravdu trpěla, při životě mě drželo snad jen manželovo tvrzení, že náš klučík udrží rytmus lépe než někteří dospělí bubeníci, s kterými hrál. I on šel do hudební přípravky v 5 letech, při rozhodování o nástroji zde byl ovšem problém, že na výuku bicích se prý normálně berou až starší děti. Tak manžel nelenil, nahrál bubnujícího synka na video, ukázal to učiteli bicích a Martínek dostal výjimku a do hudebky ho vzali. Přispělo k tomu i to, že měl nastoupit na kytaru, jenže si sedl na skládací lehátko tak nešťastně, že si uštípl kousek malíčku a tak kytara byla aspoň na rok passé.

Kapitola 3 - Rodiče

Manžel je amatérský rockový hudebník, který do hudebky nikdy nechodil (dnes hořce lituje toho, že ho rodiče trochu nepřitlačili). Jeho dospělá kapela se sejde tak asi jednou za rok na jednu zkoušku a jeden koncert, takže o nějaké aktivní kariéře nemůže být řeč. Já jsem v šesti letech do hudebky půl roku chodila, pak se rozhodovalo o nástroji, já jsem chtěla piáno, rodiče mě nutili do houslí a tak jsem radši nechodila na nic.

A je tu ten šílený nápad

Manžel občas mívá ztřeštěné nápady, takže jakmile začne větu "víš, co mě napadlo?", začínám se preventivně hroutit … Když tedy koncem roku 2009 řekl "založíme rodinnou metalovou kapelu", zalapala jsem po dechu a než jsem ho popadla, děti už uměly první písničku. Nezbylo mi, než si nechat dát k narozeninám baskytaru a začít rozhýbávat prsty. Nebudu zastírat, že začátky nebyly lehké a že jsem se zmítala v pochybách, zda manžela zabít nebo se jen nechat rozvést, ale hudební sluch a rytmus snad mám a na basu prý nic jiného není potřeba. Chlácholil mě sliby, že baskytara stejně v kapele není skoro vůbec slyšet a že stejně tak rok budeme cvičit a až pak zkusíme nějaký koncert, takže když byl 2 týdny po mých baskytarových začátcích na pivu s nějakým zvukařem a přišla od něj nadšená SMSka "v červnu hrajeme na festivalu!!!", málem to se mnou už poněkolikáté seklo. Nevím, proč jsem si několikrát vybavila svou oblíbenou knížku Saturnin, kde autor píše, že od setkání se Saturninem se jeho život podobá člověku, který omylem stoupnul na klouzačku a snaží se zoufale udržet balanc … Manžel si někde přečetl rozhovor s maminkou Šárky Záhrobské a od té doby mě ve chvílích, kdy mě přepadala deprese z veřejného vystoupení, soucitně tituloval "naše paní Záhrobská", protože lze vysledovat určité paralely naší a jejich rodiny: "zběsilý" otec, který dokázal rozpoznat talent svých dětí a našel v sobě sílu ho podporovat, a matka, která do toho spadla, ani nevěděla jak. Naopak zatímco Šárka říká, že jí lyžování začalo bavit až někdy v patnácti letech, naše děti si hraní užívají a ani mě nikdo nenutí vstávat ve 3.30 a jít stavět branky na prázdnou sjezdovku …

První koncert

Za tři měsíce jsme zvládli zahrát 5 písniček, tak podle manžela nadešel čas na ostrý test, abychom si ověřili, jestli děti (a já …) zvládnou veřejné vystoupení a jestli vůbec má smysl v kapele pokračovat. Jedna naše známá kapela hrála v malém rockovém klubu v Praze a tak manžel domluvil, že zahrajeme před nimi pro pár příbuzných. Věděla jsem, že se mi nic nemůže stát, maximálně zkazím písničku - no a co? Manžel mě uklidňoval, že na nás dva nikdo nebude zvědavý, že se budou všichni dívat na děti, ale stejně jsem už několik dní předem byla pořádně nervózní. Pořád jsem si opakovala "děláš to pro svoje děti, děláš to pro svoje děti" … Musím přiznat, že při první písničce jsem hrůzou zapomněla dýchat. Ale pak jsme jí dohráli a místo pískotu se ozval potlesk a nadšený jásot a pocit hrůzy ve mně pomalu začalo střídat vědomí "hele, ono to fakt jde, my jsme to opravdu dokázali". Nikdy jsem neměla ambice stát na pódiu, ale nebudu zastírat, že stát před fanoušky (a nebyli to zdaleka jen naši příbuzní), kteří se nadšeně dožadují přídavku, je opravdu euforický pocit. Děti koncert zvládly dokonce lépe, než očekával můj notoricky optimistický manžel, takže kariéra mohla začít.

Hurá do televize

Ani jsem nestihla rozdýchat první veřejné vystoupení, když přišlo další "víš, co mě napadlo?". Talentová soutěž! To už bylo silné kafe i na manžela, který litoval, že se to nekoná aspoň o půl roku později, přeci jen jsme hráli teprve 5 měsíců a věděli jsme, že se do soutěže přihlásí spousta profesionálů, kteří se tím svým oborem živí celý život. Tak jsme se zeptali svých fanoušků na Facebooku, co si o tom myslí, a jednoznačně převládl názor, že tím nemůžeme nic zkazit. Je pravda, že dokonce ani manžel od té soutěže nic neočekával, prostě "zkusíme casting, aspoň uvidíme, jak to tam vypadá, ono to nějak dopadne a budeme mít nové zážitky". Dodnes si myslíme, že jsme se v té soutěži dostali tak daleko i proto, že jsme nějaký postup vůbec neřešili, tím, že jsme prošli castingem, jsme si splnili cíl a vše ostatní už bylo nad plán. Ale to už předbíhám. Byli jsme pozvaní na casting a tam teprve začal ten pravý "masakr". Snad nejhorší na celé akci bylo to věčné čekání, které je únavné pro dospělé a pro děti dvojnásob. Na druhou stranu kde jinde bych si popovídala s tolika zajímavými lidmi - a tím nemyslím jen hvězdy z poroty nebo moderátory, například na skoro dvouhodinovou snídani s Mariánem Zázrivým v den našeho semifinále nebo na čekání ve společnosti Brejkdens Bradrs budu určitě dlouho vzpomínat. A pocit, když profesionální bubeníci chválí Martínka a nebo Lucie Bílá Markétku (škoda, že to nakonec vystřihli) je pro mámu nepopsatelný a určitě převáží i neurčitě zvláštní pocit z toho, když vám televizní štáby lezou do baráku :).

Jedeme dál

Upřímně jsme si oddechli, když naše putování Talentem skončilo v semifinále, přeci jen mít 4 měsíce v hlavě takovou akci dá zabrat. Výhodou je, že nic většího než televizní přímý přenos nás už asi nečeká a tak k dalším koncertům můžeme přistupovat s větším klidem. Ne že bychom neměli trému, ale už víme, do čeho jdeme a i já vím, že dvě děti a nebo dvoumetrový chlap s rohy na hlavě přitáhne na pódiu víc pozornosti než basistka krčící se v rohu. Koncertujeme tak často, jak jen to je možné a je rozhodně potěšující vidět pod pódiem celé rodiny a nebo jak v době, kdy světu vládne hip-hop, 200 dětí skáče a "paří" na rockovou hudbu.

Hlavně se nebát

Spousta mých kamarádek na moje vyprávění reaguje "no to bych ho zabila". I já jsem ho chtěla zabít, a kdyby děti neměly takový talent na hudbu, nikdy by mě k veřejnému vystupování nepřesvědčil. Na druhou stranu matky jsou pro své děti schopné ledasjaké oběti a v porovnání s tím mít doma třeba malého hokejistu, vstávat s ním v 5, vozit ho na tréninky a každý víkend na zápasy, je rodinná kapela docela pohodový koníček, kterého se - a to je asi to nejdůležitější - aktivně účastní všichni a který baví všechny (no dobrá, přiznávám, že jít sama cvičit na basu mě fakt nebaví, ale bez toho to nejde …). Takže moje závěrečné doporučení: jestli máte nějakého koníčka, kterého můžete provozovat všichni, což nemusí být nutně hudba, nebojte se a zkuste to, praštit s tím můžete kdykoliv.