Proč děti nezpívají?

Dnešní maminky dětem nezpívají. A přitom je jednohlasá písnička dětskému vnímání nejbližší. Dítě naslouchá zpěvu a spokojeně si pobrukuje. Svůj první „hudební dialog“ tak prožívá v bezpečí a příjemném citovém souznění. Zpěv matky houpající své děťátko v náručí nemůže nahradit sebedokonalejší zvukový nosič. Při poslechu reprodukované hudby děti sice vnímají různé zvuky, ale „odosobněná“ vícehlasá hudba je pro ně složitá, nedokážou se v ní orientovat.

V rodinném prostředí se nepodporuje zpěv dětí. Děti svým zpěvem unavené rodiče ruší, a tak bývají okřikovány: „Buď zticha, neječ tak pořád!“ Spontánní zpěv ve vyšší hlasové poloze je však pro dítě přirozeným projevem sebevyjádření. Proporce dětské postavy (malé tělo a v poměru k němu velká hlava) a krátké hlasivky způsobí, že hlas dítěte zní jasně, průrazně, někdy až ostře – rezonuje více v prostorách hlavy než v drobné hrudi. Dospělí chtějí mít klid, vadí jim zvuky, které děti obvykle vyluzují při hrách i výkřiky, jásot a nevázané chichotání. V důsledku takové výchovy pak „hodné, tiché“ děti nakonec nejen nezpívají, ale neumějí ani zněle mluvit. Nepoužívají hlas ve výškách ani v hloubkách, nevyužívají různé dynamické odstíny. Jejich mluva i „zpěv“ se pohybují na několika tónech střední hlasové polohy, která nevyžaduje zvýšené dechové ani hlasové nasazení. Málo procvičované dechové, hrtanové a hlasivkové svaly tak postupně ochabují a ztrácejí potřebnou výkonnost.

Malá fyzická zdatnost a chybné držení těla. Dětem často chybí přirozený pohyb, a tak jejich svaly nejsou potřebně elastické a výkonné. Shrbené tělo, zúžený hrudní koš, „propadlá“ prsní kost a snížená fyzická vybavenost omezují především dýchání. Místo správného prohloubeného bráničního dechu, který se může uskutečnit jen s přispěním pružných mezižeberních a zádových svalů, používají mělký, svrchní dech za pomoci ramen. Při tomto lapnutí po dechu se vzduch dostává pouze do vrchní části hrudníku. Ve svalech ramen a v zátylku vznikají napětí, která se přenášejí na hrtan a přetrvávají i při výdechu. Při zpěvu jsou pak hlasivky navíc přetěžovány přemírou vzduchu, který nelze v rámci svrchního dýchání regulovat. Chybné držení těla – zejména oslabení vzpřímeného držení páteře – a nedostatečná práce dechových svalů ve svém důsledku ochromují správné tvoření tónu. Narušují potřebnou souhru mezi dechem a hlasivkami.

Mluva na úkor zpěvu a nízká poloha mluvního hlasu, křik. Malé děti zpočátku užívají svůj hlas správně – tvoří ho na základě přirozené, ničím nerušené souhry dechu a hlasivek. Při spokojeném pobrukování, pláči, smíchu, zavýsknutí, radostném zvolání nebo údivu posilují svůj dech a jeho součinnost s hlasivkami. Libují si v melodických zvukových projevech, bezprostředně jimi vyjadřují prožívanou libost či nespokojenost. Hlasem se při tom pohybují ve značném tónovém i dynamickém rozpětí. V tomto raném období jejich hlas pracuje jako jeden celistvý orgán. S mluvou však začnou častěji používat nižší hlasovou polohu a s ní i hrudní znění. Mluvit dole, bez přední rezonance, to je současný zvukový ideál. Děti ho podvědomě přijímají. Následkem toho se poloha jejich mluvního hlasu nezdravě snižuje k spodní hranici hlasového rozsahu. Pokud děti nezpívají (tj. neprocvičují vyšší hlasovou polohu), jejich hlas postupně ztrácí jas, lehkost a nakonec i schopnost tvořit vyšší tóny. S hlubokou hlasitou mluvou totiž dochází k častějšímu procvičování hrudního rejstříku, při němž kmitá převážně celá hmota hlasivky (viz Způsoby tvoření hlasu). Hlavový rejstřík, při kterém se chvějí jen blanité okraje hlasivek, je omezen. Nedojde-li k včasné nápravě, původní jednota hlasu (tj. vyvážené zapojení hrudního a hlavového rejstříku) se poruší ve prospěch hrudního hlasu. Děti nemohou zpívat vyšší tóny. „Bručí“ – v jejich zpěvu převládá mluva nad znějícím tónem (tzv. mluvozpěv).

Pasivní přijímání hudby a nesprávné pěvecké vzory vedou děti k tomu, že přestanou používat správně hlas. Kolem dítěte stále něco hraje. „Hudebním smogem“ zamořené prostředí nepodněcuje děti k přirozenému zpěvu. Dostaly se do role konzumentů skandujících někdy i pochybné texty idolů, jejichž zpěv se pokoušejí napodobovat. Za hlasový vzor tak často přijímají drsný projev založený na prsním rejstříku (viz Způsoby tvoření hlasu) a tvrdých hlasových začátcích. Tento způsob zpěvu, narušuje dětský hlas – potlačuje lehké tvoření tónu, jasné hlavové znění a svítivé výšky.

Neodborné vedení dětí v mateřské a základní škole. Z neznalosti učitelé někdy nechají své svěřence zpívat příliš silně v nízké hlasové poloze písně malého hlasového rozsahu. Děti tak nemají příležitost vyzkoušet si lehce znějící hlas a procvičit vyšší tóny. Zvýšený počet „bručounů“ se vždy objeví v odděleních, kde učitelka zpívá příliš silným a hlubokým hlasem nebo kde svou hlasitou hrou na klavír překrývá zpěv dětí (ty se neslyší). Zpěv dětí se nezlepšuje, není-li cvičena sluchová pozornost a rozvíjen hudební sluch.

Hlas a hudebnost jdou u malých dětí vždy spolu, nelze je od sebe oddělovat. Zlepšením zpěvního hlasu se zákonitě zkvalitní i mluvní hlas dětí.

Ukázka je z knihy Učíme děti zpívat, kterou vydal Portál. Koupíte ji zde.