Housle nebo vozembouch?

Rozhodlo se vaše dítě, že bude hrát na nějaký nástroj? Nebo máte pocit, že už je nejvyšší čas, aby se začalo učit?

Vybrat ten správný nástroj dítěti „na míru“ není úplně snadné, stejně jako zvolit nejlepší okamžik, kdy s hudební výukou začít. Znáte to: „Co Čech, to muzikant,“ říká se tak často, že se člověk někdy až diví, jak málo Čechů v této části Evropy žije. Kam se poděli všichni ti muzikanti?

Jako by nejrozšířenější muzikální dovedností v naší společnosti bylo brnkání na nervy.

A přitom se tolik dětí začíná učit na nějaký hudební nástroj. V průběhu doby je ale nadšení často opouští a v dospělosti už bývalí žáci po houslích nebo flétně nesáhnou ani o Vánocích, aby zahráli koledy. Co za tím může být? Podle Atarah Ben-Tovim a Douglase Boyda, autorů knihy Hudební nástroj a naše dítě, nebývá příčinou nedostatek talentu, ale nejčastěji to, že dítě začíná hrát v době, kdy na to ještě není připravené, nebo mu rodiče vybrali hudební nástroj, který pro něj není „ten pravý“. Dítě to po nějaké době omrzí, zasekne se a nic ho nedonutí, aby cvičilo. A je zas o jednoho muzikanta méně…

Vybrat správný nástroj je věda

Není nic jednoduchého vybrat pro vlastního potomka nástroj, se kterým si bude rozumět, zvlášť když my sami nejsme nijak protřelí hudebníci.

Vybíráme obvykle z toho, co se nabízí samo (nejčastější volba bývá u malých dětí zobcová flétna, protože děti na ni začínají hrát už ve školce) nebo se řídíme tím, na co jsme se sami jako děti učili hrát – na klavír, housle, případně na kytaru.

Čím se máme řídit? První a nejdůležitější moment při rozhodování je to, jestli je dítě už na hraní na nástroj opravdu zralé. Podle Ben-Tovim a Boyda mají rodiče často strach, že ve vzdělání svého dítěte něco zanedbají, lidově řečeno „prošvihnou“, a dítě už ostatní děti nedožene. Jenže nebude-li dítě na systematickou výuku a často nudná cvičení ještě připravené, nebude ho hudba těšit a hrozí, že brzy přestane.

Ve správný čas na správném místě

Je to trochu matoucí. Mnozí učitelé vám řeknou, že dítě by třeba po houslích mělo sáhnout co nejdřív, třeba ve třech nebo čtyřech letech. Můžete se ale stejně dobře setkat i s doporučením, aby se dítě na housle začalo učit hrát až ve třinácti, čtrnácti letech, a to je skutečně věk, kdy začínalo mnoho pozdějších hudebníků. Vhodné načasování totiž nezávisí jen na věku, ale na celkovém duševním, citovém i fyzickém vývoji. Snad nejlepším – a trochu smutným – příkladem toho, co se stane, když se pro začátek hudební kariéry zvolí špatný okamžik, je množství dětí, které zanechaly hry na klavír. Ben Tovim a Boyd dokonce s tr trochou nadsázky tvrdí, že žádný hudební nástroj hudebně „nezmrzačil“ h tolik dětí, jako právě t klavír. Pro pochybovače k mají jednoduchý úkol: zeptat se několika dospělých přátel, kteří d se kdysi učili hrát na klavír, zda je hodiny bavily, zda ještě hrají, jestli se někdy naučili plynně číst noty, jestli je umějí číst dodnes a jestli si myslí, že klavír obohatil jejich život. A vysvětlení? „Analyzovali jsme stovky případů,“ říkají zmínění autoři, „a zjistili jsme, že většina lidí začínala s klavírem ve věku pěti až sedmi let. Je to jedno z nejvíce stresujících období v životě. Dítě má co dělat, aby se vyrovnalo se školou, s ostatními dětmi a se vstřebáváním abstraktních znalostí…. Většina dětí, které rodiče posadí ke klavíru v tomto obtížném období, si vybuduje psychický blok vůči notovým zápisům, vůči hře na jakýkoliv hudební nástroj i vůči svému vlastnímu hudebnímu potenciálu.“

Jenže některé děti už mají třeba v šesti letech jasno, že chtějí hrát na nějaký konkrétní nástroj, i když se i rodičům může zdát, že jsou na to ještě malé. Ale na druhou stranu, proč dítěti bránit, co když z něj roste druhý Mozart? Možné to je, ale uvědomme si, že malé dítě, které trvá na tom, že chce hrát, tím dává najevo především svůj zájem o hudbu, a na skutečnou hru ještě nemusí být zralé. Ben Tovim a Boyd tvrdí na základě svých rozsáhlých B zkušeností, že vyhraněné přání potomka („chci hrát na trubku“) bude nejspíš ze stejného okruhu přání, jako stát se v dospělosti kosmonautem. „Instinktivní touha sama od sebe poněkud ustoupí a za rok, za dva se projeví silněji,“ říkají autoři.

Kolik můžeme obětovat času?

Jsou samozřejmě i mladší děti, které se učí na hudební nástroj od útlého věku a dělají přitom pokroky. „Téměř ve všech případech tlačí takové děti dopředu hudebně vzdělaný nebo naopak hudebně frustrovaný rodič, který každý týden doprovází dítě na hodiny a pečlivě dohlíží na každodenní cvičení,“ tvrdí zmiňovaní autoři. Rodič je pro dítě zdrojem motivace a dohlížitelem. Příkladem takového stylu výuky je Suzukiho metoda.

Pokud nejste pevně rozhodnuti a ochotni obětovat část každého dne po dobu několika dalších let systematické přípravě svého dítěte na další hodinu, raději s velmi časným začátkem hudební dráhy svého dítěte trochu vyčkejte, zní rada odborníků. A nemusíte se bát, že své dítě připravíte o nějakou výhodu v budoucnosti: to, co se pětileté dítě učí tři roky, osvojí si osmiletý školák během několika měsíců. Máte-li pocit, že dítě hudba baví, ale ještě není úplně zralé na to, aby zvládlo další pravidelnou zátěž a povinnost, můžete se s ním zatím třeba učit společně hrát na zobcovou flétnu. Je to hraní pro radost a není co zkazit. Když se dítě bude dva měsíce bavit jen jednou donekonečna opakovanou melodií – a je-li to strop jeho současných hudebních ambicí – není kam spěchat.

Zkrácená verze článku z Děti a my.