Baví mě otevírat krásu lidských srdcí

Ida Kelarová zdědila po svém otci dar zpívat, který nejprve darovala především sama sobě, a když její tatínek zemřel, rozhodla se, že tento dar bude předávat dál všem lidem, kteří jej budou potřebovat nebo kteří ji o něj požádají.

Svým posláním a především svou intenzivní prací otevírá i ta neuzavřenější lidská srdce, která na své cestě potkává.

Ido, jaké bylo být dcerou muzikanta? Jak se Vám žilo s Kolomanem Bittem?

Měla jsem toho nejkrásnějšího otce, kterého dodnes nesmírně miluji. Předal mi lásku k hudbě, ukázal a naučil mě svobodnému citovému prožitku a vyjádření hudbou, učil mě o životě, o lásce o svobodě. Až po jeho smrti jsem si uvědomila tu zodpovědnost, kterou mi předal, a beru to jako poselství, které předávám dál. I když mi táta umřel před 26 lety, není dne, kdy bych na něj nevzpomněla.

Vystudovala jste hru na klavír a violloncelo na LŠU v Opavě a na brněnské Janáčkově konzervatoři. Proč jste nešla studovat rovnou obor zpěv? Kde se ve Vás vzala láska zrovna k těmto dvěma hudebním nástrojům?

K těmto hudebním nástrojům mě přivedl právě táta. Když mi bylo necelých šest let, oznámil mi, že začínám s klavírem. Přihlásil mě do hudební školy k paní učitelce Gertrudě Kratochvílové a každý den u mě seděl a trpělivě naslouchal. Pamatuji si, když jsem po třech letech zahrála Mozarta, seděl tam a tekly mu štěstím slzy po tváři, dělala jsem, že to nevidím, a o to víc jsem do toho hraní ze sebe vložila. Když mi bylo devět let, táta přiběhl domů a radoval se, že měl velké štěstí, že koupil violoncello za 50Kč, pamatuji si, že to byla středa. A ve čtvrtek jsem měla první hodinu na violoncello!

Proč jste nestudovala zpěv?

U nás zpívala vždy Iva, moje sestra, takže to už bylo tak nějak předurčené. Nikdy jsem si nemyslela, že právě já budu zpívat. Měla jsem hluboký hlas, takový chraplák a Iva krásný čistý hlásek, takže jsem si to tak nějak dala do hlavy - že já zkrátka zpívat nebudu.

Co Vás tedy přimělo k tomu, věnovat se pouze zpěvu?

Vždy jsem tak nějak zpívala, ale spíše jen tak pro sebe. Až když táta umřel, začala jsem "opravdu" zpívat. Bylo to silné, otevřel se ve mně hlas, který jsem neznala, pramenil z mého smutku, ale i radosti, hněvu a bolesti, lásky a touhy. Neměla jsem možnost se s tátou rozloučit, a tak ve mně na dlouho zůstal pocit, že mu to dlužím. Měla jsem toho tolik, co jsem mu neřekla, tak jsem zpívala o duši. Po prvních koncertních úspěších v Británii, jsem se začala zpěvem i živit, a také jej vyučovat .

S kým se Vám lépe "zpívá" - s profesionálem nebo s obyčejným člověkem, který zkrátka miluje zpěv a rád zpívá, i když neprofesionálně?

Za profesionála bereme toho, kdo se zpěvem živí. Ne vždy si člověk s profesionálem musí rozumět, ale dokáže s ním společně fungovat, protože má zkušenosti a respekt k jeho dovednosti, pokud ten profesionál umí. Co se týče tvořivosti, pro mě je důležité si s člověkem, ať je profesionál nebo ne, také rozumět lidsky, abychom společně mohli otevřeně tvořit a vytvořit dílo a na jevišti se cítili dobře. Potom je profesionální přístup, který někdy u obyčejných lidí nenajdete, protože do toho motají osobní problémy, které neumí od sebe bohužel odloučit a tam to začíná skřípat. Takže nejlepší je pracovat s profesionálem, který může být obyčejným člověkem s profesionálním přístupem. Teď jsem se do toho nějak zamotala, že? :)

Podle Vás, Ido, umí zpívat každý, což chcete dokázat účastníkům na pražském třídenním workshopu Každý umí zpívat (27. - 29.5.2011) v Letohrádku Portheimka, který organizuje Rodinné centrum Andílek. Jak? :-)

Nikomu nechci nic dokazovat. Poselstvím mé práce je inspirovat lidi k tomu, aby si uvědomili, že mají hlas, mysl a cit. Když tyto tři zásadní věci dokáží spojit, začnou tvořit a najdou v sobě úžasné dary. Důležité je také lidi podporovat v tom, že zpěv léčí a dodává sílu, kterou všichni potřebujeme k životu. Máme hlas a máme toho hodně co říct a jednou z nejkrásnějších forem sebevyjádření je zpěv - univerzální jazyk, kterým můžeme říct věci, které bychom nikdy slovy nevyjádřili, tak mě tomu učil táta. Vždy říkal "Ani nemusíš umět cizí jazyk, pokud budeš dělat muziku, každý ti porozumí". Každý z nás byl a bude zraňován, a zpěv je lékem, který nám tyto rány zhojí. Někteří lidé to řeší tabletkami, přitom se stačí z plných plic vyzpívat a žádných tabletek už není třeba. Mám pocit, že lidi dnes vidí jen nějaké vzory, a když jim neodpovídají, raději zavřou pusu a to nadělá velkou paseku!

Co by tedy podle Vás mělo být motivací k tomu, aby člověk navštívil workshop Každý umí zpívat?

Následovat vnitřní potřebu. Pokud člověk cítí, že by měl přijít na workshop, tak by měl následovat tento vnitřní hlas, najít odvahu a přijít. Ať je to zpěvák nebo nezpěvák, profesionál nebo amatér. Mám pocit, že tam někde v skrytu duše má každý hlubokou touho si zazpívat. To, že si nevěří je věc druhá.

Řekněte mi, co se účastník workshopu Každý umí zpívat naučí, co získá nebo naopak, co ztratí během těch tří dnů?

Co získá je individuální, ale myslím si, že ani já sama si neuvědomuji, kolik toho získá. Co ztratí, je také na něm nebo na ní, ale určitě ztratí strach a začne více komunikovat, otevře se a začne znovu cítit, že žije a ne, že jen přežívá. Tato práce ho inspiruje, určitě také posilní, a pokud si dovolí dostat se do hloubky, tak najde také hlubokou lásku.

Ido, proč ve Vás vznikla ta potřeba, pořádat takové workshopy pro lidi? Proč se raději nevěnujete své kariéře - hře na klavír, violloncelu, zpěvu apod.?

Protože mě o to požádali samotní lidé a já do toho světa před třiceti lety neplánovaně vplula. Ale ono to funguje oboustranně, já pomáhám lidem a díky této práce jsem se posunula tam, kam bych se určitě sama ani nikdy neodvážila. Nikdy jsem toho nelitovala. Je to krásná, smysluplná práce, a naplňuje mě. Nedokážu si představit, že bych tuto práci nedělala. Navíc mě to posunulo i v mém profesionálním životě a tvorbě.

Váš život musí být hodně, řekněme, multikulturní - pracujete s různými skupinami lidí, s Čechy, cizinci, Romy apod. Dokázala byste specifikovat, v čem jsme od sebe odlišní a v čem se naopak velmi podobáme?

Vždy říkám, že jsme lidé a ve svých srdcích jsme všichni krásní, v tom se od sebe určitě nelišíme. Vadí mi ale, že lidé uzavírají svá srdce, svůj cit, spekulují, hrají si na něco čím nejsou, lžou a jsou zbabělí, závistiví, a to právě díky tomu, že se uzavírají a žijí ve svých představách o tom co cítí nebo co prožívají. Prostě se odpojují od svého já. A tam je právě to, kdy si my lidé přestáváme rozumět, přestáváme komunikovat! Nechci, aby si to někdo vzal osobně, ale vidím to kolem sebe díky té práci, kterou dělám, a také vidím tu změnu potom, co se lidé otevřou a začnou být zase nádherní. Být pravdivým, je to nejkrásnější, člověk se stává sám sebou, může volně dýchat a je svobodný, protože si na nic nemusí hrát a má čisté svědomí i vědomí - to je svoboda.

Vím, že Vaší filosofií je, že pojítkem mezi všemi lidmi je hudba. Souhlasím s Vámi, ale přesto uvažuji, nenašla by se ještě jiná imaginární šňůrka, která by nás mohla spojovat?

Netuším jestli existuje nějaká imaginární šňůrka, ale snad i jiní lidé nějakou našli a rozdávají ji dál - v to věřím! Já mám ale tuto šňůrku, která funguje, tak proč bych ji ke spojení nepoužila, že? Jsem vděčná, že ji mám a že funguje.

Závěrem jsem zvědavá, zda Vás nějakým zásadním způsobem ovlivnilo deset let života v cizině - v Dánsku a Norsku? Prošla jste si tam nějakým zásadním uvědoměním, prozřením či pochopením lidského života?

Byl to pro mě totální zvrat. Konfrontace, kterou jsem si sama prošla, byla bolestivá, ale jsem nesmírně vděčná, že jsem na své cestě došla tam, kam jsem došla, i když jsem si nevybrala zrovna tu nejpohodlnější cestu, to tedy opravdu ne. Ale dnes mohu říct, že jsem šťastná.

Ida Kelarová je mezinárodně uznávanou zpěvačkou a hudební pedagožkou, muzikantkou, sbormistryní, hudební aranžérkou a producentkou. Pochází z romsko-moravské hudební rodiny. Inspiruje se svými východními a romskými kořeny. Její otec, Koloman Bitto, byl vynikajícím a velmi známým romským muzikantem, který k hudbě vedl Idu i její sestru - zpěvačku Ivu Bittovou.

Ida se více než dvacet let intenzivně věnuje práci s lidmi a lidským hlasem. Nejznámější je její více než dvacetiletá práce pod hlavičkou školy ISHV (International School for Human Voice), kterou sama založila. Ve své práci vychází ze znalostí a zkušeností, jež načerpala ze své práce v západní Evropě (žila ve Walesu, Dánsku a Norsku).

Na Českomoravské vysočině, kde nyní žije, založila Mezinárodní školu pro lidský hlas. S Desideriem založili romskou skupinu Romano Rat (Romská krev), kterou tvoří mladí talentovaní romští umělci, a která si postupem času vybudovala vysoce profesionální uměleckou úroveň. Ida založila padesátičlenný smíšený sbor Apsora, je patronkou a uměleckou vedoucí romského občanského sdružení MIRET, založila skupinu Jazz famelija, se kterou koncertuje a reprezentuje romskou kulturu na celém světě. Největším projektem Idy Kelarové je její vlastní romský festival Gypsy Celebration, který se koná na hradě Svojanov, v rámci festivalu organizuje dětské tábory pro talentované romské děti a mládež, romské děti z dětských domovů a děti ze sociálně slabších rodin.

Ida je představitelkou romské kultury a dává celému světu znát, že tato kultura je živá. Díky úsilí Idy skládají Romové písně pro lidi, aby zpívali, tancovali a otevírali se romskému cítění a porozumění pro tuto kulturu.