Není vaše dítě závislé?

Běží ze školy. Jde rovnou domů. Zapíná televizi. Seriál už začal! Hltá děj. Hlavní postava je on, muž jeho snů. Vidí se v něm. Ztotožňuje se s ním. Chce být jako on, v dobrém i zlém …

Utekl rok. Je nyní v devítce. Sedíme vedle sebe a povídáme, o televizi, o seriálech. Je to hloubavý a inteligentní kluk. „Vlastně vám docela rozumím,“ říká po chvíli, „ vím, proč vám seriály tolik vadí, není to reálný život. A víte, co nejvíc vadí mně? Místo v životě žiju ve filmu. Ten film mi nahradil i kamarády.“ Náhle se zarazil: „Já vlastně vůbec nežiju!“, uvědomil si s úlekem. Dnes je mu přes dvacet a žije. Rozhodl se. Zbavil se závislosti na televizi. Má práci, dívku, je sám sebou, stal se tím, kým má být. Je dospělým mužem.

„A dáme si spolu kafe.“ Pozoruji ji beze slova. Slíbila mi to už tolikrát. Pokračování bylo obdobné. „Jdu dát vařit vodu“, píše mi na facebooku. „Zalívám kafe a jdu si sednout ke stolu. Dáme si kafe na dálku.“ Nikdy ke mně na kafe nepřišla. Nemá to daleko, ale na facebooku je to snazší. Žije tam. Pyšní se stovkami „přátel“. A v životě? Je plachá.

Necítí se přijímaná druhými, necítí se hezká a nepotkala toho „pravého“. Co pro to dělá? Navštěvuje sociální síť. Žije ve snu.

„Myslete na mne“, šeptá mi důvěrně středoškolačka. „Víte, já už toho pravého mám.

A zítra se uvidíme.“Usmívám se: „To je hezké. Doufám, že neplánujete…“ „Ne“, přeruší mne, „uvidíme se totiž poprvé.“ Nechápu.

„Chodíte spolu dva roky, jak se můžete vidět poprvé?“ „No, chodíme spolu na facebooku“, vysvětluje. „Myslíte, že se mu budu líbit?“ Je krásná, a tak kývám. Ani se neptám, jak poznala, že právě tento chlapec je tím pravým partnerem do života. Bylo by to zbytečné.

Do života těchto mladých lidí vstoupily počítač a televize s takovou silou, že výrazně ovlivnily jejich život. Bez nich by život jako by ztratil svou krásu, barvu, plnost. Nahradil jim to, co chybělo. Stali se závislými na snu, na jeho přítomnosti. Fenomén závislosti s velkou silou může vstupovat do našich vztahů, do našich rodin. Něco, někdo přichází, aby zlepšil kvalitu našeho života, aby nás učinil šťastnými. Stává se naší důležitou součástí.

Je nepostradatelný! Může to být člověk (vždyť i malé dítě je závislé na matce), partner (nezdravá závislost na osobě se projevuje např. žárlivostí, a to až chorobnou), může to být závislost na psychotropních látkách (alkohol, kouření, léky, atd.), závislost na činnosti (gambling – potřeba hrát hry – i počítačové, kleptomanie – potřeba krást, hypersexualita – závislost na sexu, workoholismus – neúměrná potřeba práce, nebo i opiomanie – závislost na nakupování (podle některých pramenů jí poléhá 6 – 10 % populace), závislost na informacích, nebo dokonce i závislost na sektách. Fyziologická závislost je přirozená (např. závislost malého dítěte na matce).

Také všichni potřebujeme jídlo, pití, rodinu, sociální okolí, přijetí. Ale někdy se závislost může stát patologickou, nezdravou. Znám mnoho dětí, které mají pocit, že se neobejdou bez coca-coly, znám mnoho dětí, které se neobejdou bez počítače, bez televize, bez… Znám rodiny, které volí závislostní rodinný styl, závislost např. na televizi se stává běžnou součástí životního stylu, kterému vystavují děti. Netuší, že ovlivňují celý jejich život, často jejich budoucí úspěch i životní štěstí!

„Je geniální“, tvrdí mi rodiče. Jsme na návštěvě hodinu a tříleté dítě se dosud neodlepilo od počítače. „Umí ho zapnout, vidíte“, ukazují pyšní rodiče. Pokouším se je dovést k tomu, aby se pokusili dítě od počítače „odlepit“. „Zlobil by se,“ svěřují se. Snaží se o liberální výchovu. Když je dítě u nás doma, musí se obejít bez počítače i televize. Jednou se pokaká, jednou počurá, neumí si říct o to, co potřebuje, Geniální dítě je vlastně zanedbané. I rodiče tuší, že něco není v pořádku. Malé děti ke svému zdárnému vývoji nepotřebují počítač, i když u něj nezlobí. U televize sedí s maminkou, umí ji nejen zapnout, ale i vypnout. O pohádkách si dítě povídá s rodiči. Učí se tak komunikaci, ta mu jednou pomůže najít přátele i toho pravého. Počítač má být nástrojem, naším pomocníkem. Není ani náhražkou komunikace, ani členem rodiny. Pozor na násilí v televizi, při počítačových hrách. Podle velké části odborníků negativně ovlivňuje dětskou psychiku a vede k agresi. První, kdo ji pocítí, budeme my, rodiče, a budeme mít plné ruce práce, abychom se jí zbavili.

„A teď si vymění místa ti, kteří už kouřili marihuanu“. Ve třídě je ruch a v pohybu jsou téměř všichni. Je jim 14 let a prostě to zkusili. „Ale nejsme narkomani“, vysvětlují mi, „bylo to jen tak. Marihuana je vlastně neškodná, je to lék…“, hledají výmluvy sami před sebou. Dívám se na jednu z dívek. Ona nekouřila, sedí stranou. V očích má skoro slzy. Mluvíme spolu. „Co se stalo? „ ptám se, „Ty jsi nezkoušela kouřit?“ „Právě,“ vzlykne, „vidíte to? Mně to nikdo nenabídl. Nestojím jim za to.“ Marihuana bývá nazývána společenskou drogou. Kouří se v partě, navozuje iluzi přátelství, pochopení, dobrého společenství a dospívající své vrstevníky nutně potřebují. Ale také zkresluje vnímání, vnímání sebe sama, okolí, otupuje smysly, ovlivňuje mozek, zhoršuje dlouhodobou paměť. Má na svědomí nedostudované školy, je nazývána vstupní drogou, protože často otevírá dveře ostatním. „Vracím se domů“, vypráví 15letý mladík, „fakt jsem měl jediného jointa, nekecám.

Přijdu k tý cestě, jak vede ke škole, a čumím. Auto za autem, samý náklaďáky. Čekám a nic. Vůbec se nedá přejít. Vidím kámoše. „Ty vole, vidíš ten provoz,“ říkám. „Ta silnice vůbec nejde přejít. Je to náklaďák za náklaďákem“. Kouká na mne a vrtí hlavou. „Nic nevidím.“ Řekněte, měl jsem snad halušky?“končí vyprávění otázkou.

Vliv drogy může být překvapivý. Některá droga k naší osobnosti zapadne jako „klíček do zámku“. Těžko se jí zbavujeme, lehce přivykneme. Zvlášť nikotin je drogou s rychle vznikající závislostí. Je známé, že drogy působí skrze matku na plod a ženské pohlaví je k jejich působení citlivější.

„V páté třídě byla nejhezčí ze třídy.“ Kluci ze šestky ukazují na světlovlasou, hubenou dívku s bledou pletí a výraznými kruhy pod očima. „Nemůže to, jak vypadá, souviset s kouřením?“ „Od kdy kouříš?“, ptám se najisto. „Od druhé nebo třetí třídy“, zní odpověď.

„Měla bys přestat, je to na tobě vidět.“ „Zkoušela jsem to, nejde mi to, cigarety mi voní a chutnají mi.“ Neptám se jí, jestli kouří rodiče, je to zbytečné. „Zeptej se maminky, jestli kouřila v těhotenství,“ žádám. Za týden znám odpověď. Maminka chtěla přestat kouřit, ale nedokázala to. Nyní má závislou dceru. Vypráví mi, že kouří každý den, několik cigaret. Rozhodneme-li se zničit vlastní život, je to naše hloupost. Nikdo by neměl mít právo zničit život druhému, svému dítěti.

Závislost provází zhoršené sebeovládání. Mívá často podklad v psychické deprivaci v dětství (prožité v rodině či mezi vrstevníky). Často souvisí s poruchou sebehodnocení, nepřijetím sebe. Souvisí také se systémem hodnot. Jsou-li materiální hodnoty na žebříčku neúměrně vysoko, jedinec se může snažit zajistit si to, co mu chybí, např. nakupováním.

Sebevědomí si nakupuje značkovým oblečením, vlastněním cenných věcí. Sociální sítě dávají iluzi pozornosti, přátelství, přináší zdánlivý pocit pohody. Rizikovým faktorem je i přeceňování věcí na úkor vztahů.

„A může být člověk závislý i na nakupování? Nebo na jídle? Nebo na…?“ ptají se dál. Vyprávím příběh: Velmi často s rodinou navštěvovali v neděli hypermarket. Trávili v něm celý den, nakupovali, obědvali, děti si hrály v herním koutku, ochutnávaly ochutnávky, hrály soutěže. Návštěva hypermarketu měla příchuť něčeho milého, příjemného.

Dnes je z holčičky slečna. Chodí do hypermarketu stále, dokonce si v něm našla brigádu. Ale neušetří ani korunu. Nakupuje často, vlastně nakupuje stále. Vzrušuje ji to, baví. Cítí se pak šťastná, spokojená, ale pocit štěstí netrvá dlouho a znovu spěchá tam, mezi regály. Přináší boty, šaty, bižuterii. Ani si nevšimla, že nakoupené věci už ani nenosí. A pak jednou při oslavě kamarádčiných narozenin vykradla její peněženku.

Potřebovala si koupit…už vlastně neví co.

Nakupování zpočátku bylo odměnou za náročný den, dnes je závislostí, která si zaslouží léčení. Je pro ni důležitější než přátelství, vztah s kamarádkou. Vlastně to ani nechce, ale nemůže si pomoct.