Neprověřujte je

Děti poznají, kdy je zkoušíte.

Pokud si svou důvěru ověřujete, pak to dokazuje, že je malá nebo žádná. Raději věřte tomu, že vzájemná důvěra, ten velmi dlouhý proces, poroste s tím, jak se navzájem budete poznávat. Přirozeně roste, pokud vy a dítě jste k sobě upřímní, když se neuzavřete do sebe a když dáváte najevo své skutečné emoce (zejména ty pozitivní).

Moje dcery prý jsou spíše výjimkou, protože si obvykle dělaly domácí úkoly bez říkání. Rodiče a učitelé se mě ptali, jak jsem to dokázala, že jsem je nemusela kontrolovat. „Jak jste je motivovala, že to chtěly udělat a dělaly to bez napomínání?“

Nekladu si žádné zásluhy, protože jsem je motivovala asi nevědomě. Ve skutečnosti jsem nedělala nic zvláštního, prostě jsem věřila, že úkoly udělají. Od samého počátku jsem nechala plně na nich, že za svou práci do školy si budou odpovídat samy. Nejstarší dcera tenhle přístup asi předala dalším. Protože jsem je nekontrolovala, musely se kontrolovat samy. Jak se ukázalo, byly samy k sobě mnohem náročnější, než bych byla bývala já.

Mohla bych asi tvrdit, že byly tak odpovědné proto, že u nás v rodině se školní prospěch oceňoval. Ale zdá se, že hlavní příčinou byla moje důvěra v ně. Věřila jsem, že vědí, co mají dělat, a že to udělají; že vědí, jaké jsou jejich povinnosti, dokdy je mají splnit, a že je zodpovědně splní. A ono to opravdu takhle fungovalo.

Navíc, každá z nich měla svůj vlastní styl. Jedna dělala všechno pokud možno s předstihem, zatímco druhá všechno vždycky honila na poslední chvíli.

Ne že by si moje děti na úkoly nestěžovaly, jako to dělají ostatní děti. Často jsem slyšela, jak jsou domácí úkoly těžké a jak je jich moc. Ale spíš mi to připadalo, že mě jen tak informují, než že by očekávaly, že se nějak zapojím do debaty, budu se tím trápit či je sekýrovat.

Nikdy to nedošlo tak daleko, že bych jim musela nějak vyhrožovat nebo s nimi smlouvat, honit je každý večer od televize a pořád dokola se vyptávat: „Už máte hotové úkoly?“ Od některých matek jsem tohle slýchala. Taková taktika však vede mezi rodiči a dětmi jen k averzi a někdy děti začnou lhát.

Faktor důvěry se prosazuje nejvíce během puberty, kdy rodiče slyší o drogách, alkoholu a sexu. Často slýchám rodiče, kteří sebejistě říkají, jak jsou si „jisti“, že ani jejich děti, ani jejich přátelé neberou drogy ani nepijí alkohol. Děti však vždycky budou vystaveny nebezpečí, které představují drogy, alkohol a sex, protože žádní rodiče na světě nemohou své děti před těmito nástrahami ochránit. To nejlepší, co mohou tedy udělat, je dát jim najevo, jak si jich váží a jak si váží jejich zdraví. Řekněte svým dětem, jak jsou vám drahé, řekněte jim, že věříte, že si váží samy sebe a že dokážou dát na sebe pozor.

Důvěra vám především pomůže otevřeně s dětmi komunikovat, takže se neostýchají mluvit o svých problémech a starostech. Dětem i rodičům prospívá, když mohou o problémech hovořit v nestresující atmosféře plné důvěry, a kdykoli je to možné dokázat se i společně zasmát.

Sebedůvěru si navzájem posilujete vzájemnou důvěrou. Pokud si vás někdo váží, je důležité, aby to byl někdo, koho si vážíte vy. Když si dítě váží rodičů, pomůže to rodičům dát najevo, jak si váží dítěte, a to zase posílí jeho sebedůvěru.

Když dospělý vyslýchá dospívající dítě asi takhle: „Tak jak to probíhalo na tom večírku?“ je pro dítě těžké poznat, zda ta otázka vyvěrá ze zájmu o zdraví a bezpečnost dítěte, nebo zda rodiče sami chtějí mít nějakou kontrolu nad tím, co dítě dělá. Taková kontrola se s důvěrou moc dobře neslučuje.

Avšak domnívám se, že pro milující rodiče, kteří si váží svých dětí, je moc důležité, aby rozeznali, kdy je třeba stanovit určitá omezení a zavést kontrolu. Děti mohou být za svůj život zodpovědné jen do určité míry, jen v určitých oblastech, pro které jsou dost zralé.

Některé situace vyžadují, aby se do nich citlivě zapojili rodiče.

Například mám na mysli otázku, v kolik hodin mají dospívající děti chodit domů. Začne-li dítě chodit na střední školu, je často nejisté a obává se toho, jak v nové škole uspěje, jak zapadne mezi ostatní studenty (kteří jsou zrovna tak v kritickém věku dospívajících). Jako rodič možná máte potřebu své děti nějak ochránit a stanovíte jim nějaké omezení a příkazy, které by si asi samy nestanovily. Například přijít domů do určité doby z návštěvy přátel nebo nějaké sportovní či společenské akce.

Třebaže tyhle věci s dětmi otevřeně prodiskutujete, stejně budou mít výhrady, i když se na konečném rozhodnutí dohodnete a společně dospějete ke kompromisu. Rodiče potřebují věřit, že oni a děti mohou ve zdraví tuto dobu kverulanství a nutných příkazů přežít. Rodiče mohou dětem v jejich zájmu připomenout, že stanovené omezení a příkazy jsou opodstatněné, neboť souvisejí s tím, jak si rodiče dětí váží. Ukažte dětem, že váš příkaz či zákaz není nic ukvapeného, co jste udělali bez rozmyslu, jen abyste tím demonstrovali své rodičovské právo. Říkám to proto, protože někteří rodiče své děti omezují, aniž by si to předem promysleli a brali ohled na dítě. Může u nich totiž převládnout onen známý pud ochránit své děti, jako kdyby jim bylo teprve čtyři nebo pět let, nebo si mohou myslet, že je v pořádku, když na všechny svoje děti berou „stejný metr“.

Jiní rodiče své děti omezují a přikazují jim něco z jiných důvodů, které mají co dělat s jejich vlastními potřebami. Například rodiče, kteří mají rádi nade vším kontrolu, nebo rodiče, který svou domácnost vedou v duchu přísné vojenské kázně a pořádku. Někteří rodiče se obávají, že někdo bude jejich děti kritizovat, protože se domnívají, že by to byla vlastně kritika jejich rodičovských (ne)schopností. Svým dětem tudíž prostě více volnosti nedopřejí. Ale tohle všechno můžete s dospívajícími dětmi také prodiskutovat. Připusťte před nimi, že se cítíte lépe, když máte přes věci přehled nebo když vaši rodinu ostatní neodsuzují. Nepožadujte však po svých dětech, aby žily podle toho, co se líbí vám.

Dáte-li najevo své city a budete-li s dětmi mluvit otevřeně, vyvolá to jejich důvěru a vzroste jejich sebedůvěra.

Pamatujte si: Má-li mít ohrožené dítě pocit sebedůvěry, je třeba, aby vědělo, že je přijatelné dát najevo své skutečné pocity.

Z knihy Jak nevychovat dítě s pocitem méněcennosti, kterou vydal Portál.