O umění hrát druhé housle

Když si rodiče přinesou z porodnice první dítě, je před nimi mnoho otázek, které si dříve nedovedli ani představit. Novopečená maminka má najednou pocit, že nic neví, nic neumí - ale ví, že to musí zvládnout. Některá otevře naučnou knihu, jiná se zeptá své matky nebo kamarádky.

Kde zůstal otec?

Četné výzkumy ukazují, že tam, kde se výchovy aktivně účastní i otec, jsou děti samostatnější, soběstačnější, méně úzkostné a především jsou schopny přirozeněji a adekvátněji vnímat lidské vztahy - nejsou tedy ani příliš důvěřivé, ani podezíravé.

Jak se ale má otec do péče o novorozeňátko zapojit, když matka je s dítětem doma stále a brzy ví "jak na to". Většina tatínků si zpočátku s úplně malým miminkem moc rady neví. Je to docela přirozené. Maminka se na narození dítěte připravuje devět měsíců, skutečně ho fyzicky cítí. A i když se otec na příchod dítěte většinou také těší, jeho "příprava" je spíše teoretická. A pak se človíček narodí, a otec najednou zjišťuje, že si to možná představoval trochu jinak - vždyť to neuvěřitelně malé stvořeníčko neumí ani pochovat, natož aby ho vykoupal nebo přebalil.

V některých rodinách se tak brzy stane "univerzální specialistkou" na dítě matka (za vydatné podpory babičky - většinou své matky). Takový otec, ač jinak hodný člověk, mizí zakrátko do práce, za svými povinnostmi, kterých mu pozoruhodně přibývá. Matek, které to přijmou zcela bez námitek, je málo. Daleko více je těch, které si na otce svých dětí stále stěžují. Když je posloucháme, občas nás napadne - je opravdu její manžel tak neschopný? Co když jen neví, jak na to.

V čem je problém?

Problém tedy začíná u matky nebo u otce. U otce tím, že buď nechtěl nebo neuměl (v horším případě), nebo chtěl a neuměl (a stačilo by jen dát mu více příležitosti). Nebo začíná u matky, která od svého muže zcela neadekvátně očekává stejné schopnosti, jaké má sama, či ještě hůře - předpokládá, že je "prostě línej a stejně ho to nebaví, tak proč mu to vysvětlovat".

Žádný novopečený otec (pokud ovšem nemá nějaké předcházející zkušenosti např. s mnohem mladším sourozencem) neví, co dělat s miminkem. Je ve vztahu k matce a novorozenci spíše přihlížejícím divákem. Některé matky (a není jich málo) bohužel zpozorní a znejistí ve chvíli, kdy jsou pozorovány a spíše přihlížejícího muže odradí ("teď se mi tady nepleť!"). Takovémuto otci-divákovi je však naopak nutné dát najevo, že jeho přítomnost je v dané chvíli pro matku i dítě důležitá. A jestliže se cítí nevyužit, může něco podat nebo přinést.

Hrát první nebo druhé housle

Mělo by to být tak trochu jako v orchestru - první a druhé housle. Umění hrát "druhé housle" by si však měla osvojit i matka a alespoň občas dopřát otci pocit, že je sólistou - když třeba otec sám miminko koupe a matka mu jen "přibrukuje".

Zní to jednoduše - hrát druhé housle je však velké umění. "Druhohouslista" totiž již nesmí poučovat nebo řídit. Měl by se naučit naslouchat tomu, co chce ten první - a to je pro některé matky nepřekonatelná překážka.

Ještě mnoho dnešních maminek bylo vychováno v názoru, že zcela odpovědná za výchovu dítěte je ona, a tudíž všchno ví a všechno řídí. Takové ženy si pak neustále stěžují, že jim jejich muži nepomáhají, a ti vlastně nechápou, proč by to měli dělat.

Umění hrát druhé housle znamená dát druhému prostor a snažit se ho v tom, co dělá, jen taktně a vhodně doplňovat. K tomu, abychom mohli druhému udělat prostor, ho však musíme udělat především sami v sobě.

Pro dítě je nejdůležitější, aby se jemu nejbližší lidé měli rádi. Pak bude mít možnost sledovat souhru "prvních a druhých houslí" a pochopí, že v běžném lidském životě může každý hrát "první housle" jen občas, a že to nejpodstatnější je naslouchat druhému.

Autorka je dětská psycholožka, maminka jedenáctiměsíční holčičky.