Krize v manželství - už toho mám dost

Tak jsem tady zas (pro pamětníky)... už opravdu nevím, co mám dělat. Zkrátka a dobře (pro ty, co nejsou v obraze): byly různé krize. Všechno se mi/nám podařilo nějak vyřešit. Už jsem si myslel, že je všechno v pohodě. Žena si akorát furt stěžovala, že ten náš domeček je takový omšelý. Tak jo. Najali jsme firmu, vyplázli něco málo přes milion (ty peníze jsem vydělal horko těžko já - žena je učitelka, vydělává měsíčně asi tak desetinu mého příjmu). Já ale nejme nějaký top podnikatel - jsem živnostník. Peníze se vydělat dají, ale chce to dřinu - jednak zakázky sehnat, jednak je pak realizovat tak, aby byl klient spokojen. A dost často je pak třeba uhánět klienta, aby zaplatil. Takže si rozhodně šunky neválím.
No, tento rok to bylo s ženou dost k nevydržení - věčně křičela na mně i na děti. Snažil jsem se to nějak tlumit (kromě učení ještě sama studovala, aby si rozšířila kvalifikaci). Říkal jsem si - hlavně vydržet do konce roku, pak jedou děti na tábor, tak si se ženou uděláme nějaký hezký výlet nebo tak něco. Jenže od začátku prázdnín to bylo ještě horší! Děti měly odjet na tábor. Já řešil klienta, co neplatil - a nutně jsem ty peníze potřeboval, protože jsem dlužil asi 200 000 řemeslníkům, co nám dělali na baráku. Žena na mě začala řvát, že jí nepomáhám balit děti. Nechal jsem to být. Pak se děti nějak šťouchaly ve vaně. Žena na mě křičí, ať je jdu srovnat. Tak jdu. Ale než tam dojdu, už slyším, jak je mlátí. Tak tam jdu, a říkám: Proč je biješ? A už je oheň na střeše, že se stavím za děti "proti ní". Ale vždyť nic tak hrozného nedělaly - normální potyčka, k jakým mezi sourozenci přirozeně tu a tam dochází - navíc už jsem byl "na cestě" - nějak bych to vyřešil. No, abych to zkrátil - následovala prudká rozepře, na jejímž konci se bez rozuzlení žena sebrala a šla spát. Mě bylo mizerně. Tak jsem jí napsal dopis, že jestli nás už nemá ráda a jdeme jí tak strašně na nervy, tak ať jde pryč - že si jen vzájemně kazíme život (nemyslel jsem to vážně. Doufal jsem, že se žena chytne za nos a "hodí tam zpátečku") Bohužel jsem se těžce přepočítal. Ráno přišla s tím, že bych to měl být já, kdo by měl z domu, do kterého už jsem investoval asi 2 miliony, odejít - ona že děti v žádném případě neopustí, protože je strašně miluje (což jí věřím - že ujíždí s nervama, neznamená, že děti nemá ráda). Tak jsem chvilku bavili, načež z ní vypadlo, že vlastně už mě vůbec nemá ráda, Že bychom mohli žít tak nějak jako "přátelé", ale že ten vztah mezi námi vlastně už žádný není. Tak si říkám - mám jí v tom "vykoupat držku"? Tím myslím sebrat se, a nechat jí, až si z peněz, které vydělá + plus soudně stanovené alimenty zkusí zaopatřovat rodinu (já samozřejmě budu bez dětí trpět jak zvíře, ale ono to vyjde na stejno - být pod jednou střechou s někým, koho máte pořád rádi, a on vás se - a dává vám to najevo) - až dosud se žena prostě o žádné účty nemusela starat - tj. ani to jít někam zaplatit - veškeré finance řeším já. Žena jenom řekne - je třeba zaplatit to a to - a o víc se nestará. Ale furt mluví o tom, jak nám musí dělat služku. Jakože jsem úplně zrušili koberce, takže ani mě nedělá problém vzít sem tam smeták a zamést. Prádlo pere pračka. Pak se samo musí vytáhnout a pověsit - to žena nechce, abych dělal, bo prý to dělám špatně. Tak říkám - koupíme si sušičku. Ne, já ji nechci. Vaření - no, žena vaří, a dobře. Ale sama prohlašuje, že jí to baví. Já jsem svého času také rád vařil. Ale žena to pak převzala. Nedávno jsem chtěl uvařit nějakou čínu, a dopadlo to tak, že mi celou dobu žena stála za zadkem, jestli jí nedělám v kuchyni bordel.
Takže by mě docela zajímaly vaše názory (samozřejmě - tohle je mé podání - kdybyste se zeptali mé ženy, měla by na to zcela jiný pohled).