úcta

Trochu mi ve vašem vztahu chybí úcta k tomu druhému.

Před lety jsem se v tom patlala podobně: studovala (manžel mi platil školu), měla předškolní dítě, manžel celou dobu na cestách. POmalu a nenápadně nám ubývala společná témata, až zbyla dvě: prachy a sex. Následovala doba, která byla plná slz a scén. Ale ve chvíli, kdy jsme byli oba na dně a já myslela na to, jak umřít, jsme začali mluvit. Bez hysterie, bez obviňování. Snažili jsme se pochopit, co tomu druhému schází. Oba jsme totiž někde vzadu měli pocit, že selháváme, že jsme v životě nic nedkokázali. A snad jsme jeden druhému ukázali to, v čem jsme alespoň trochu dobří, v čem si jeden druhého vážíme.

Doporučuji alespoň víkend bez dětí, podporovat se navzájem v koníčcích, snažit druhého překvapit a hlavně hodně a bez výčitek mluvit (proč je mi smutno, proč se cítím nejistá, čeho se bojím). Není od věci, když u toho mluvení bude odborník.