Re: Mám plné zuby tříletého syna

ahoj rybano,
tvoje pocity celkem chápu, mám chlapečka, budou mu 4 roky a taky si někdy nevím rady. hlavně poslední dobou. máme dny kdy jsem psychicky odrovnaná a nejvíce mně bolí, že můj synek je taky asi nešťastný. Teď jsem přečetla knižku Jean Liedloffové: Koncept kontiua (hledání ztraceného štěstí pro nás a naše děti) (pořád hledám) a hodně mně ta kniha ovlivnila. Určitě jsem našla něco - co chci zkusit, čemu věřím.
S psychologem určitě nic nezkazíš ale tak nějak jsem přesvědčena, že stejně na to musíš přijít sama. Já si nemyslím, že chyba je v něm - ale jak tady někdo už psal - on si hledá svoje místo, je nešťastný a ty taky a vzájemně si nedokážete porozumět. U nás jsou dobré a špatné dny. Ty dobré jsem už celkem vychytala - hodně nám pomáha si ráno říct, jakiý máme pro dnešek program a taky hodně podnikáme - nejen to, co pasuje synkovi, ale i to co nemá rád, ale musí se prostě udělat /jinak reaguje, když to už od rána ví, než když se to tak nějak doví, a teď jdeme nakoupit....). V tom programu je zastoupeno všechno - hry, dětský koutek, náikup, vaření......Pak si myslím, že hodně dělá nahromaděná energie - kterou musí odbourat - takže hřiště, dětský koutek, bruslení, fotbal (chodíme do hudební školky, na plavání), pak potřebuje se tulit (třeba si pustiti pohádku a držet se za ruce / na klíně -, nechat ho pomáhat (ale ne mu poroučet), neznamená nechat ho dělat co chce ( včera synek nacpal celý toaeltní papír do WC a hned nato vhazoval figurky z hry - aby zjistil co s tím záchod udělá). Pak u našeho synka rozlišuji (ale asi jenom já) - kdy si chce něco prosadit a kdy je právě tahle věc pro něho strašně důležitá, tak, že mu jde o život - myslím tím odstíny v řvaní (někdy neumí definovat, proč vlastně řve) - ale když si sednu a v klidu zkusím zjistit oč jde a pak to společně napravíme - jde to. když se chce prosadit (třeba jako s tím sýrem) - zkusím nereagovat, odejít z místnosti - prostě neukázat, že mně vytáčí (pak to vytáčení nebaví), ale někdy se třeba může stát, že ten sýr není ukrojený jak má (tomu nerozumím ani já - ale někdy synek lpí na věcech tak nějak to musí být stejné - jinak je z toho nešťastný) a místo aby vysvětlil, co se děje, začne ječet a až po půlhpodině zjistíme, že sýr byl ukrojen jinak (než je zvyklý, krájí tatík, babička.......). Nejhorší pro mně jsou stavy - nedělej to, či ono - a on to klidně zopakuje i 100 x - s tím, si zatím neumím poradit. Tak možná něčím pomůžu. Ale já si myslím, že synka určitě hrozně moc miluješ, jenom si nějak nemůžete porozumět, najít k sobě cestu. To je to přesné - tak bych definovala naše dni - někdy si rozumíme tak perfektně, celé dny vládne harmonie a někdy je to hrozné.