Eleonor,
já taky nechci bejt neustálá fúrie, štve mě to..
Davidovi je přece jenom jedenáct, spoustu času trácí ve škole, s kamarády, už to není takový, jako když mu byly čtyři, pět let, kdy s ním všichni jenom bojovali..
A on už taky ví, co ode mě čekat...Toleruju mu hodně, fakt o dost víc, než mým dalším dětem a určitě o dost víc, než považuje laická většina okolí za únosný.
. Máme pár věcí, který proszě považuju za důležitý a na kterých trvám, za jejich překročení trestám-zákazem návštěv kamarádů, televize, počítače apod...Párkrát se stalo, že mě vytočil tak, že jsem vyjela. Loňskou zimu jsme ho popadla za límec a polonahýho vyhodila na mráz, kde dupal, ječel, mlátil hlavou do fasády a sprostě nadával na celej svět. Bylo to ale v momentě,kdy sakra překročil veškerý hranice..A vyčerpalo mě to možná víc než jeho..
On jinak ale moc dobře ví, jakej vztah k sobě máme, ví,že ho mám ráda a že mi na něm záleží. Můj úsudek a moje mínění ho zajímá ze všech lidí nejvíc přestože to tak na první pohled nevypadá.
A ještě jedno: paradoxně se mi ulevilo, když jsem hodila za hlavu psychology, jejich rady-přestože mi samozřejmě dost pomohli, hlavně v otázce, jakou vinu na tom všem nesu já...Víc jsem zapojila nějak svůj instinkt, víc jsem se snažila pochopit právě jeho a ne nějaký imaginární dítě, který by se mělo chovat tak a tak..Naučila jsem se předvídat, odtušit, jak se bude chovat v té a v té situaci, často jsem něčemu mohla i předejít,zarazit to včas...Jer fakt, že ve střehu jsem u něj pořád..
jedno pozitivum to má
-moje další dvě děti, s normálním vzorcem chování, s obvyklým "dupy dup", mi přijdou strašně lehce vychovávatelný, průhledný, snadno ovladatelný, jejich výchova je zábava, hračka..Spousta těch rad od psychologů se na ně tak snadno aplikuje, mají takovou odezvu...U Davida to nikdy nefungovalo...