Re: Už si nepřipadám normální...

Foxino, opravdu je to dost otázek, zkusim na to odpovedet..Je to spíš plíživý...vždycky byl divočejší...Zkoušeli sme domlouvat po dobrým, kdy se to na 100% míjelo účinkem...on slíbil, že už to neudělá a za pár dnů to bylo zpátky...zkoušeli sme to po zlym, přes zadek, vracet hračky, bez pohádky, bez sladkostí...ale tady je i chyba na mé straně, nikdy sem to nevydržela dlouho a rychle sem polevila z trestů...jinak s otcem nežiju...neviděla sem ho přes 4 roky..o malýho nemán žádný zájem...žiju ted s přítelem který má v péči 11 leteho syna a víkendy 4leteho syna..a kdyz ty dva dárečci sou spolu tak já šílim...jsem na antidepresivech...ale je to i díky mému zdraví...protože klid je pro mě ted důležitý...
s přítelem má vztah tak nejak v rámci možností dobrý, přítel je přísnější a má rád pořádek, ale je spravedlivý, "každýmu stejnou měrou",,,nedela mezi detmi rozdíly..


Prošla sem rakovinou, z vlasů dlouhých pod zadek sem rázem byla lebkounek...malej se mě bál, začal se pokakávat, ve školce starosti...doslo to tak daleko, ze sme chodili do poradny, kde psycholog rekl, ze tomu nedává žádnou příčinu i kdyz já sama sem změnu viděla..a viděli to všichni okolo...pokakávání přestalo, pomohl systém odměn...ale to na chování nezabírá