Re: Už si nepřipadám normální...

ještě k vysvětlení - k tomu zlomu - ono taky nezapomeňte, že do té doby s dítětem stále musí někdo být, protože je prostě malé. Taky si samo třeba neumí moc hrát, vyžaduje pozoronost rodiče ( kdo bude namítat, že je to na rodiči, aby naučili malé dítě si hrát samo, jo, teorie je výborná, ale když si dítě teda samo už hraje - větší - a má tu POTŘEBU být neustále hlučné, tak ho stejně ať chcete nebo nechcete stále vnímáte a nekonečnému sledu otázek a věty podívej se neuniknete. A kdyby tohle nebylo, tak stejně takové dítě neusátle mluví, zpívá, vydává zvuky, prostě není chvíli potichu. Postupně se to zlepšuje, hlavně když se pak naučí číst a chytne ho čtení, to je naprostý úžas, když se naučí číst potichu, taky získává víc kamarádů - škola - družina - nějaký ten kroužek - se kterýma si tu potřebu neustálého mluvení "o nesmyslech" dokáže částečně naplnit ( u nás to např. byly nekonečné vesmírné , mořské a podzemní boje, kdo s kým a tak), taky už dokáže být víc samo, např. si zvládne samo dojít na kroužek ( u nás tedy až od 4. tř.) m takže těch společných chvil taky o něco ubyde a pak už se člověk spíš těší na to, aby se něco dozví. Teď je syn v páté třídě a mluví naprosto normálně, dokážeme se bavit o všem, na kluka tedy mluví myslím si hodně, co vím od známých tak už většinou v tomhle věku kluci odpovídají stylem dobrý/blbý tečka. On tedy chodí i zpívat, takže tu potřebu zvuku si hodně vybere tam + doma zpívá taky, ale dá se to poslouchat, ale na tu dobu, kdy jsem ho musela dávat alespoň na jeden den v týdnu ( když jsem s ním byla ještě doma) hlídat, naštěstí babičkou, aby mi nepraskla hlava si živě vzpomínám.

Takže to chce jen jediné, vydržet, povznést se nad to a užívat si úžasnýho dítěte, vždyť jsou ty děti jinak zlaté