Jak pokračovat ve 42 letech?
Milé dámy a pánové,
chodím se často a dlouho, ale skoro vůbec nepíšu.
Dostala jsem se v životě do fáze, kdy fakt vůbec nevím, čeho se chytit. Žiju v manželství, kde dlouhodobě chybí podpora a pohoda, pohlazení, intimita, vztah umřel a teď je problémem i sex. S manželem o tom mluvíme, ale řešení to moc nemá. On by si přál, aby to bylo jako dřív, mně už to prostě není příjemné a necítím se s ním dobře. Říkala jsem moc let, co potřebuju, nic nešlo, teď to jde (z donucení), ale pro mě je pozdě.
Jsme spolu 15 let, vztahové problémy nejmíň 5-7 let.
Máme dvě děti spolu a jedno moje z mládí. Pro děti bych dýchala, ale vidím, že pokud bysme spolu nebyli, neumím si je udržet. I nejstarší mě viní, říká, že se mnou má horší vztah, ale prostě nevím proč. Podržela jsem ji v tolika průšvizích... Přijde mi říct své věci, svěřit se, ale kdyby byl problém s manželem, přidá se na jeho stranu.
Bolí mě to.
Přátele mám, pár opravdu dobrých. Volný čas ale trávím většinou sama, vymyslím, co bych chtěla podniknout, a těžko se to s někým ladí. Je to totiž pokaždé něco jiného a v různých časech. Takže s přáteli si povídám, ale netrávím s nimi víkendy a večery.
Přitom když jsem měla hezký vztah, podnikali jsme vždy mnoho zajímavého a měla jsem to moc ráda.
S manželem už tohle nefunguje, má jiné zájmy, vždy řekne, že spolu něco podnikneme a pak se mu nechce nebo se mu program nelíbí.
Jsem taky trochu zvláštní osoba. Prostě nezapadám. Mám ráda lidi, ale nemám s nimi moc styčných ploch. Studovala jsem celkem neběžný teoretický obor plný individualit a napůl bláznů.
A k dovršení všeho, odešla jsem z práce. Byla to náročné manažerské místo mimo můj obor, už jsem to vůbec nezvládala, každý den doufala, že se něco stane a nebudu tam muset.
Odešla jsem, dávám si pauzu, ale tedy ani zaměstnání není to, o co bych se mohla opřít. Spíš z toho mám hrůzu, jak dál, protože už vím, že v něčem jsem dobrá a v něčem ne a nejsem mistr světa.
Asi si práci najdu, k tomu mám domluvené učení a nápad na podnikání, ale často z toho mám opravdu strach.
Takže celkem mám 42 let, umřelý vztah, tři děti, se kterými to nějak není ono ( ne že by nebyly skvělé, ale prostě - já jim řeknu - mám vás ráda, a ony - ale mami...), žádnou práci. Přátele na pokec, dobře vypadám, zdraví díky bohu slouží. Koníčky ano nebo spíš hodně věcí, co mě zajímá a chci zkusit.
A nevím co s tím. Prací samozřejmě začnu. Ale chtěla jsem si odpočinout a já prostě nemám kde... jako bych se spíš rozpadala.
Odjela jsem na měsíc, cestuju po Evropě, spím v autě... po dlouhém plánování. Přijely za mnou děti na poznávačku velkého města a hned první den výčitka od nejstarší, že kdybych se nehádala s manželem, mohli jsme tu mít víc peněz.
Je mi to hrozně líto, s manželem být nechci. Tedy ano, chtěla bych, kdyby se choval jinak, stal se dotykovým optimistou. Ale to je nereálné a stejně tak je nereálné, že někoho takového potkám, v tomto věku a s mými zvláštnostmi.
Takže budu spíš sama, pracovat a s detma si to rozhasím... Nebo s manželem, oba stále jako na trní, pracovat a děti...
Poraďte mi prosím, odkud začít. Tenhle život jsem asi nějak pokazila, ale ani mi není jasné, čím.
Odpovědět