Re: Jak pokračovat ve 42

Gréto, čtu tvůj přispěvek už podruhé. Jsem stejně stará a dokonce mám skoro stejně staré děti - 18, 16, 11, ale k tomu ještě dvouletého prcka. Přemýšlím, jak bych se cítila, kdybych ho neměla. Zřejmě bych taky tak nějak více pociťovala krizi středního věku. Starší děti odrůstají, jsou v pubertě, odpoutávají se od maminky, to, co může působit jako nevděk, je zřejmě normální projev tohoto věkového období. Nemyslím si, že máš nějak špatný vztah s dětmi, naopak, připadá mi podezřelé, když se třeba matky s dcerami pořád vodí a švitoří a tvrdí, že jsou nejlepší kamarádky, protože máma prostě není a nemůže být kamarádka. Je normální, že se od tebe odpoutávají. Ale nepodléhala bych iluzi, že tě už nepotřebují. Možná kromě té nejstarší tě budou potřebovat ještě dlouho, nejspíš i ona bude.
Manžel - tam bych to taky neviděla tak tragicky. U nás jsem třeba ten nedotykový typ já. Co s tím? Není to o tom, že člověk nemá rád lidi. Píšeš, že manžel se snaží. Tak to oceň, určitě to pro něj není snadné, ale snaží se váš vztah zachránit.
Upřímně řečeno, myslím si, že v našem věku je lepší slepovat a udržovat staré věci, než bořit mosty a po hlavě se hrnout do nových vztahů a nového života. Je fajn, že si dopřáváš trochu té svobody, přiznám se, že já bych to nedokázala, i kdybych neměla tak malé dítě, měsíc by se mi zdál dlouho. Ale u jedenáctiletých a starších dětí je to určitě OK.
Znám totiž lidi, kteří téhle krizi středního věku podlehli a mosty bořili a dopadlo to blbě, hodně blbě, nejen pro ně, ale i pro jejich děti. Já bych vydecha zhluboka a začala hledat klid v sobě, a ne ve světě a cestování, tam ho nenajdeš, nikdo ho tam ještě nenašel, je dobrý si pojezdit po světě, ale není dobrý si od toho slibovat nějaký duchovní posun, ten můžeš udělat jedině v sobě.