Může smrtelně nemocný přijmout svou diagnózu a jak?

Dobrý den všem, dlouho jsem Vás tu všechny ráda četla a dneska se přidám jako nováček se zrovna ne moc veselým tématem. V podstatě ani nevím, jak téma nazvat, aby vystihovalo podstatu :(

Všechno se ve mně tzv. mele. Bude to ca měsíc a půl, kdy si vzal tatínek maminku domů z nemocnice s tím, že lékaři už více dělat nemohou a dávají tak maminku domů umřít. Diagnóza: terminální stadium rakoviny, začátek na děloze ca před rokem, nyní metastázy v celé břišní dutině, ca 3 dny už na opiátu (ne morfin ze III. sk.tlumících léků).
Komu někdo z blízkých na rakovinu umíral,ten ví, o čem je řeč. Pročetla jsem tady i jinde množství článků, jakými fázemi umírající prochází atd. Vesměs se všichni shodují, že pokud se umírající sám nezeptá, krutou pravdu by mu nikdo říkat neměl.

Jenže: jak jste to vydrželi zachovat tvář a nedat nic najevo, když ten, kdo odchází, nic neví, nebo dělá, že nic neví???

Tady si nejsem jistá, maminka - byť už má stavy, že víceméně jen leží, unavuje ji i sezení, je jí neustále špatně, nemůže pomalu nic jíst ani pít, zvracení, průjem, už byl i první kolaps se zimnicí a průlomovou bolestí.. - tak se přede všema tváří, že její stav způsobuje nemožnost se najíst.

Lékař "zakázal" říkat pravdu, prý by to znamenalo definitivní konec.

Jak tohle všechno ustát? Jsem divná, když si přeju, aby ten konec byl rychlý a neopakovaly se stavy,který raději nebudu popisovat?
Na jednu stranu nikdo z rodiny nechceme, aby umřela, na druhou si přejeme, ať už to skončí.

Jak jste tuhle situaci dokázaly-i vybalancovat?

Je vůbec možné, aby se maminka se stavem - se svou konečností - smířila a odešla tak, byť pod opiáty (díky Bohu za ně) v pokoji a ne v křečích a zimnicích a dávící se, protože ..protože prostě bojuje předem prohranej boj

Je pravidlem, že pokud se umírající dozví konečnou diagnózu, tak to prostě vzdá?
Já vím, že nejde říct "mami, umíráš, lepší to nebude", ale přece jen: jestli to maminka tuší a bojí se, tak proč před námi dělá, že až začne jíst, bude vše OK? Možná jsem sobec, asi jo, protože bych o tom s ní chtěla mluvit, utěšit jí, říct jí, co jsem nikdy neřekla Je to život, já vím, "technická" péče o umírajícího se zvládnout dá, jak zvládnout jako "lhář" milosrdnou lež??
diha