Re: Může smrtelně nemocný "přijmout" svou diagnózu a jak?

Diho, mnoho sil

Moje maminka umírala a my o tom mluvily, ale spíše v náznacích, vědělo se to, ale spíše jsme se snažily vidět, být spolu a občas mamka něco prohodila- ve smyslu, že kdyby tenkrát, když mi udělala tohle věděla jak toho bude litovat...případně jak a oč se mám starat.
Pokud to jen půjde buď prostě s ní. To je všechno. Na to se stejně nepřipravíte, vždycky něco zůstane nedořešeno a nevyřčeno. A ničeho velkého už není třeba, krom blízkosti a snahy o úlevu.

A jestli maminka odejde, nechte ji jít. Mám v rodině případ, kdy ve stejné situaci to nedokázali, záchranku "přinutili" k oživování, ale jen o pár dnů prodloužili utrpení.

Moje maminka umřela ještě vlastně mladá, bylo jí 53 let...a když jsem u ní seděla na posteli, po její smrti, tak bych její obličej a výzor mohla popsat jen jako velkou úlevu. Trhá mi i po letech srdce, že musela umřít, ale v té situaci a za těch podmínek to bylo už prostě takhle- vysvobození.