Re: Může smrtelně nemocný "přijmout" svou diagnózu a jak?

Asi bych to nechala být a snažila se s maminkou jenom být.

Já jsem smutná z toho, že jsem nedostala možnost se s mamkou rozloučit, částečně mojí hloupostí a je mi z toho hrozně. Jsou to pouhé 3 měsíce, kdy mamka umřela na rakovinu. Nevěděla jsem, že je to tak zlé, je od nás daleko a tak jsme si jenom volali a neviděli ji, mockrát jsem se jí ptala, jak jí je, co jí řekli doktoři, a pořád říkala, že nic... Moc mě to mrzí, že jsem za ní nezajela ještě dokud nás mohla vnímat a dokud jsme se mohli rozloučit a říct si, že jsem ji měla ráda. Moji příbuzní to věděli, že je to zlé, ale nedali mi vědět, mamka prý nechtěla, ... viděla jsem ještě živou jenom protože, že si příbuzní nevěděl s ní doma rady a tak mi zavolal mi..., konec přišel hrozně rychle, nevěděla jsem, že to může být tak rychle - v nemocnici byla jenom týden, pak ji pustili domů - nechápu jak je možné, že propustí někoho kdo už nemůže jíst a pít - to může zůstat doma umírat bez vody?
Myslela jsem, že bude mamka ještě v nemocnici, že přijedu znovu, ale to už potom nevnímala...

Ale mamka si asi taky konec nepřipouštěla a proto nedala nikomu vědět, nemluvila vůbec o praktických věcech, převodu energií na domku, to jsem pomáhala zařídit sourozenci až potom, o tom, kde a jak chce být pohřebená ... asi to tak někdo má, že nechá vše být, neměla už asi sílu něco řešit.