chuť a prasárny

U nás doma se vždycky jedlo bohatě, chutně, hodně zeleniny, cizokrajné chutě.
U manžela se jedlo a jí bez chuti, nudně, konzervativně. Kolikrát se až divím, že z tak dobrých surovin dokážou vyrobit blaf. Takže já jsem ho naučila, že jídlo může mít CHUŤ, k obědu nemusí být maso, jí se i věci jako špenát, olivy, italské salámy, francouzksé sýry, vindaloo, apod. A chuť objevovat.

Ale ten náš systém zároveň obnášel určité menší množstvî prasáren - sem tam bujon, babička si mazala chleba Florou, atd. A i když toho nebylo moc, manžel mě to naučil odmítat úplně. On by to nepozřel.