Re: Hlášky našich rodičů
Asi jsem jich hodně zapomněla. Co mi utkvělo:
Jsi normální?
Vždyť si cérka! (když jsem neměla dost uklizeno, nebyla dost čistotná, lezla po stromech atd.)
Ty si jak ogar! (viz výše, brala jsem spíš jako kompliment)
Musíte sa mět rády, šak jste sestry.
Až budete mět svoje děcka, pochopíte to.
Já to s váma myslím dobře.
Já sa z vás zblázním.
Až mě odvezů do Kroměříža, tak uvidíte.
Uč se hochu moudrým býti (byly jsme dvě holky).
Lenin skazal učit sja (to byla otcova, zbytek matky)
Uč se, nebo budeš zametat chodníky (dojit krávy, apod.). (tyhle hlášky jsem dosud nepobrala, celou ZŠ jsme obě propluly bez trojek)
Ty si myslíš, že... (ta mě fascinovala, s jakou jistotou byla vyslovována, protože jsem si bez výjimky vždy myslela něco úplně jiného).
Uděláš, uklidíš, umyješ,... (rozkazy ve druhé osobě)
A švihaj.
Vy smradi jedni.
Všiváci.
Samozřejmě mamka říkávala i pozitivní věci, ale i ty se nějak míjely účinkem. Jako "ty jsi šikovná" a "no vidíš"...
Myslím, že jsem nepotřebovala, aby mě rodiče hodnotili, ať už potizivně nebo negativně. Potřebovala jsem, aby mě brali takovou, jaká jsem. Třeba "to zvládneš, vždyť jsi šikovná" před nějakou zkouškou mi vyznělo spíš, jako že devalvují moje úsilí, že bagatelizují moje obavy a berou mi moje právo taky někdy selhat. A ne jako povzbuzení.
Většinou by bylo úplně nejlepší, kdyby jednoduše neříkali nic.
Odpovědět