Re: Neschopnost chodit včas - nemůžu nebo nechci?

Přesně tohle má tchán - manžel - syn. Strašný, říkám jim "dysčasyci", ale nedá se s tím nic dělat...pro ně prostě minuta, hodina, půl dne - žádná míra. Sice manžela jsem časem trochu vycvičila, ale jen v tom smyslu, že se aspoň hlásí, když má zpoždění a já šílím, že se mu někde něco stalo...protože třeba věta:"Už jedu.", která pro většinu normálních lidí znamená, že už má klíčky v zapalování a nohu na plynu u něj znamená, že začal uvažovat o návratu, ale ještě hodí řeč s tím či oním, jde na záchod, jde se podívat na zahradu (je-li např. u svého otce...), vyřídí další mega-dlouhý hovor třeba na 20 minut, ...prostě klidně uplyne hodina a on ještě nesedí v autě....Manžel vždycky vzpomíná, že když byl malý, tak jeho táta jezdil z malé vesnice do přilehlého městečka do práce zpočátku busem, který jel ráno jediný. Vstal, volným krokem se procházel po bytě, pak po zahradě, pískal si, cigaretku dal a pak se opět volným krokem vydal na autobus. Už z půlky ulice viděl, jak bus přijíždí a záhy odjíždí, což ho ovšem nezrychlilo, otočil se a opět volným krokem došel zpět domů a vzal si auto. Další den se vše do puntíku opakovalo a po dlouhou dobu znovu a znovu. Že by zrychlil nebo vyšel dřív či vstal dřív, to nehrozilo. Až po hodně dlouhé době usoudil, že bude lepší jezdit do té práce rovnou autem A podobných historek by bylo kvanta - prostě jeho vnímání času je úplně někde jinde, než u ostatních lidí. U manžela to není tak strašné, naopak s postupujícím věkem pozoruju, že občas má tendence být někde až nesmyslně brzo a je vycukaný zbytečně (což mě ovšem irituje úplně stejně, jako když přijde pozdě), nicméně třeba s vozením dítěte do školky a posléze do školy měl hodně často problém, aby tam byli včas. No a synek je věrná kopie svého dědečka - mého tchána, u syna jsou všechny tyhle vlastnosti a odchylky, poděděné po dědovi, dovedené do maxima