Re: Neschopnost chodit včas - nemůžu nebo nechci?

Kudlo - nevím, jak by mě mohlo nějak poškodit to, že manžel chce, abych u sebe měla mobil. Tiším ho a on to ví. A vlastně - pomáhá mi, s tím, co je pro mne obtížné a stresující.
A ten pohřeb - já nevím, jak to jiní vnímají, ale já mám pro tento účel vždy celý den volno. A ty dvě hodiny jsou pochopitelně moje dvě hodiny - a nikdo nikde nestepuje, to by mě nebavilo, scházíme se někde - ne venku. Hodně lidí to tak má. Neodskakuju si na tzv. hoďku z práce. to přece pak nemá smysl - někde postát, položit kytku a zas mazat do práce. Účelem toho všeho je navíc vzpomínání na mrtvého - to se nedá udělat na obřadu, já to vnímám tak, že kdo si odskočí z práce, není to o uctění pamatky a zavzpomínání, ale prostě je to jen o formě - já vím a já tam byl/a/ - prostě o ničem.
A co se týká toho scházení - jako chápu, že pro někoho je to obtěžující, pro mne je zase obtěžující něco jiného. Já nevím, jak to kdo má - ale aby vzniklo přátelství, nestačí jedna či dvě schůzky - teda u mne. A je prostě jasný, že pokud mě něco na protějšku vadí a dotyčnému vadí něco na mé osobě, tak logicky se nějak víc scházet nebudeme a logicky k žádnému většímu přátelství nedojde. Takže když to tak vezmu, že nikdo si tzv. nohu za krk dávat nemusí.
Ale když nad tím přemýšlím, tak jsem si všimla, že hodně lidem vadí, když někdo slíbí, že někde bude a pak prostě nepřijde s tím, že to nestihl, a to hlavně v průběhu akce. jsou to takoví honiči - pořád něco honí a pořád něco nestíhají. někdy přijdou, někdy to nestihnou.
tohle vytáčí osazenstvo hodně - jak jsem si všimla.