Re: Neschopnost chodit včas - nemůžu nebo nechci?

Eeko - to je fakt divný - já bych měla předjímat, že ti lidé, se kterými se stýkám, že jim vadí moje chování, ale neumí mi to říct. To je opravdu hláška dne.
Koukni, není mi dvacet. jako mladá holka jsem jela prakticky v režimu, co mám teď - ani mě nenapadlo, že by to mělo být jinak.
Jenže když jsem měla dítě, tak najedou jsem si uvědomovala, že mě pořád někdo někam tlačí a chce, abych byla taková a maková - abych se tak chovala. a já si to začala myslet taky. Takže jsem se chovala podle chování a norem ostatních, i kdyby mě to mělo rvát žíly, i kdyby mě to stresovalo a nervovalo. A to se taky dělo. Navíc s manželem to zrovna nebylo růžový, bylo to občas, zpočátku pořád, celkem peklo. A tak jsem byla taková "dokonalá" - ne asi úplně, ale z pohledu ostatních fakt dokonalá. Co na tom, že mě to ničilo a čím víc jsem plnila očekávání druhých, tím hůř jsem na tom byla - ale okolí nic netušilo.
Já vůbec nechápu, proč roky jsme s manželem nebyli spolu, proč to nefungovalo, proč to nešlo, ale začalo být všechno jiný až v okamžiku, kdy jsem začala pracovat na sobě.
manžel často říkává - já se zamiloval do jedný holky a během chvíle jsi byla úplně cizí a teď jsi taková, kterou jsem kdysi miloval. Neříkám, že to všechno byla moje vina, i on měl svoje, ale prostě to nešlo. A najednou to jde, protože ten problém prostě není to, co jiní považují za hrozný omezení. Ať jsem jakákoli, mám se ráda a když člověk je šťastný a má se rád, tak to vysílá do okolí a to okolí tu vnitřní náladu či nenáladu vnímá. A kde je nenálada, tam se prostě přátelé moc nezdržují.