Vždycky mě fascinovalo, jak naši psi poznají, na co myslím. Představte si standardní situaci: vařím nedělní oběd.
S dospíváním našich dětí se celá rodina dostává do nového stadia bytí.
Přicházím domů a pohledem počítám kola opřená o branku. V předsíni se přebrodím přes boty, odhaduju, které patří klukům a které holkám.
Jsou dvě otázky, které nás za ta léta, co máme přijaté děti, neustále pronásledují a občas z nich dostávám kopřivku.
Jednou z nejtěžších věcí pěstounství je pochopit a přijmout těžké úrazy na duši dítěte. Jestliže platí u dítěte očekávaného a milovaného, že ho máme co nejvíce povzbuzovat a chválit, u dítěte přijatého to platí tisíckrát víc.
Když se ohlížím, co pro nás znamenalo těch několik let s velkou rodinou, musím přiznat, že na celou řadu věcí jsem si zvykala velmi nerada. Tak třeba prádlo - kolik jenom úložného nábytku je potřeba pro sedm lidí, a kolik zabere prostoru, to je až neuvěřitelné.
Dnešní pokračování seriálu Matka=cesta je vyjímečně obrazové. Občas se totiž někdo ozve, abych uveřejnila aktuální fotky dětí.
S příchodem Zuzky jako by se u nás doma otevřelo nové téma. I když jsme už dříve mluvili s Michalkou o tom, jak se k nám dostala, šly určité informace jaksi mimo ni. Její představy o životě byly kouzelné.
Seděli jsme jednou zjara s manželem u jezírka, pili kávu a pozorovali naše rozesmáté děti, když tu Vlado zadumaně prohodil: „Víš, co si myslím? Že právě teď prožíváme nejkrásnější léta svého života.“
To, že k nám vtrhla puberta, jsem si uvědomila, když se na dveřích dětského pokoje objevila cedulka: KLEPAT!!! A NEVCHÁZET, DOKUD SE NEOZVE “DÁLE”.
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.