O záhadách kolem nás

Motám se v kuchyni, chodím mezi sporákem, ledničkou a spížkou, a psi v klidu leží venku. V okamžiku, kdy si v duchu řeknu "už vytáhnu maso z polívky a nakrájím ho psům" se psi na sebe podívají, zvednou se a jdou se vyčkávavě postavit do kuchyně. Jak je to možné? Mají nějaké zvláštní receptory na rozeznávání myšlenek?

Nebo Robin. Malá šedivá korela. Sedí v kleci na bidýlku, popiskuje, ale jakmile se blíží k domu Dominik, začne pískat charakteristickým uvítacím rituálem - ačkoliv ho nemůže vidět, podle mě ani cítit, a ačkoliv se Dominik vrací domů v různou dobu. Jak to, že se nikdy nesplete?

Před lety jsme měli štěně kolie, které jsme přivedli k veterináři, aby ho odčervil. Veterinář mu píchl Ivomec. Do večera se začala Líza třást po celém těle, tak jsme volali nejprve tomu veterináři, a jelikož nám nedokázal poradit, tak i na veterinární kliniku, kde nám řekli, že kolie Ivomec dostat nesmí, a že jí bohužel nijak pomoci nemůžou. Přesto jsme ji tam odvezli, ale do druhého dne pošla. Napsali nám potvrzení, že pošla na následky aplikace Ivomecu, a doporučili nám, abychom žádali náhradu z pojistky, kterou musí mít každý veterinář pro podobné případy uzavřenou.

Veterinář nám řekl, že nic hlásit nebude a nic nám neuhradí.

Po sedmi letech, kdy jsme na celou historku dávno zapomněli, zastavilo před naším domem auto. Vystoupil z něj cizí člověk, a horečnatě začal vykládat z auta jogurty, mlíka a různé dobroty. Zírala jsem na něj, přesvědčená, že jde o nějaký omyl.

"Já jsem vám strašně ublížil", drmolil ten člověk. "Vy jste tak hodní lidé, a já jsem vám tak strašně ublížil. Dejte to dětem, a jestli můžete, odpusťte mi to. Vy jste za mnou přišli s důvěrou, a já jsem vám zabil psa. Prosím vám, vemte si to", a než jsem se stačila vzpamatovat, nechal svůj dar na cestičce a odjel.

"Víš, kdo to byl?" řekla jsem manželovi. Přikývl. Nanosili jsme jogurty do lednice a přestali jsme se tím zabývat.

Neuplynul ani týden. Přišla jsem do práce a zahlídla hlouček vzrušeně hovořící. "Co se stalo?" zeptala jsem se.

"Představ si, dnes v noci náhle zemřel ten veterinář V. Asi infarkt." Zůstala jsem stát jako opařená. Věděl ten člověk, že se jeho život chýlí ke konci? Potřeboval mít své pozemské záležitosti v pořádku?

Poslední dobou se nám stává, že v noci začne zvonit telefon, ale na druhé straně nikdo není. Stává se nám to jenom tehdy, když některé z našich dětí spí mimo domov. Děti se dušují, že v tom prsty nemají, a já nemám důvod jim nevěřit. Náhoda? Nebo existuje nějaké racionální vysvětlení? Protože jinak začnu věřit v duchy…